10.03.2025
Komerční sdělení

Český design se ve světě těší velké oblibě – najít v zahraničí špičkové výrobky z českého skla, porcelánu, dřeva nebo třeba karbonu ani nedá moc velkou práci. Doma ale vůbec hledat nemusíte, stačí v říjnu dorazit na Designblok a najdete je tam všechny pohromadě. O tom, co stojí za mimořádným úspěchem pražského designového festivalu, jsme si povídali s jeho ředitelkou Janou Zielinski.

Kde se ve vás vzal tak silný vztah k designu a krásným věcem obecně? Kde to pro vás začalo?
Moje dětství bylo hodně ovlivněné krajem kolem Máchova jezera. Babička s dědou tam měli nádherný dům – bungalov v kanadském stylu, kterých tam tenkrát po vykácení části borovicového lesa vyrostla celá ulice. Bylo to snad třicet identických domů, které společně působily jako jednotný architektonický celek. Všechny měly ploché střechy, obklad z břidlice, velké prosklené plochy a terasy – na svou dobu to byla naprosto unikátní výstavba. Milovala jsem to místo, nejen kvůli domu samotnému, ale i kvůli okolí. Dnes už ale ulice bohužel vypadá úplně jinak, většina lidí si na domy přistavěla patro. V původní podobě tam dnes zůstává snad už jen jeden jediný. Myslím si, že to bylo právě tohle prostředí, co mě tolik ovlivnilo. Už odmala mě bavilo sledovat, jak věci vypadají, a naprosto mě fascinovaly ty rozdíly, jak má kdo zařízenou domácnost.

Jak to myslíte?
Moje máma byla doktorka, a když mě neměla kam odpoledne dát, brávala mě s sebou na návštěvy – tedy k pacientům domů, když je šla zkontrolovat. To mě neskutečně bavilo! Myslím, že odtud pochází moje posedlost. Dodnes mě fascinuje chodit k lidem domů a prohlížet si jejich prostředí.

Jaká byla vaše cesta k Designbloku?
Vystudovala jsem klasické gymnázium a zpočátku jsem přesně nevěděla, jakým směrem se vydat. Přemýšlela jsem o dějinách umění, pak jsem dokonce zvažovala klasickou historii. Vždycky mě tohle téma bavilo a navíc to bylo v devadesátých letech – byli jsme generace, která měla pocit, že může změnit svět. Nakonec jsem se rozhodla pro studium sociální práce na filozofické fakultě a práv. Věřila jsem, že právě tímto způsobem bych možná mohla svět vážně ovlivnit. S právnickou dráhou jsem ale skončila poměrně brzy – nebyla jsem na to ten správný typ. Přestoupila jsem tedy na dě­jiny umění, a nakonec jsem dostudovala oba obory současně. Spojení sociální práce a dějin umění může na první pohled asi působit trochu zvláštně, péči, kterou v sobě ale zahrnují, mají společnou. Tak nějak bych řekla, že právě ten pečující přístup ke světu mi zůstal. Kdykoli vidím něco, co by se dalo zlepšit, něco, co by mohlo být krásnější, funkčnější či kvalitnější, snažím se o to. Ať už šlo jen o fasádu domu, ve kterém sídlíme, nebo o naši práci na Designbloku, cenách Czech Grand Design, či festivalu Křehký Mikulov – skrze všechny tyto projekty se s kolegy snažíme šířit estetickou kvalitu a funkčnost mezi širokou veřejnost.

Foto: Lukáš Hausenblas

Musím se přiznat, že jsem tu vaši oborovou kombinaci také ze začátku považovala za trošku zvláštní. Nakonec mi to ale začalo docela dávat smysl, protože právě do umění přesahuje spousta sociálních témat a pěkně se tam zrcadlí. Možná je to tedy právě to, co potřebujeme…
Možná. Je fakt, že i v rámci Designbloku každý rok realizujeme nějaký charitativní nebo sociální projekt. To téma je mi blízké a s různými neziskovkami také čas od času konzultuji jejich programy – ať už jde o širší podporu veřejnosti, způsoby, jak zaujmout, nebo jak dosáhnout většího fundraisingu. Prostřednictvím Designbloku se snažíme propagovat i témata, která by od nás možná nikdo primárně nečekal. Nedávno jsme například spolupracovali s hospicem U Dobrého pastýře, realizovali jsme projekt s organizací Sue Ryder a věnovali jsme se i péči o děti opouštějící dětské domovy. Těch projektů máme za sebou celou řadu, takže si myslím, že se stále tak nějak pohybuji mezi designem a sociální prací.

A jak to pro ty neziskovky funguje?
Myslím si, že docela dobře. Často od jejich vedení slyším, že dopad našich projektů byl mnohem větší, než čekali. Například ze Sue Ryder jsme se dozvěděli, že ohlas u široké veřejnosti byl obrovský – lidé začali výrazně více nakupovat v jejich charitativních obchodech a vůbec se mnohem víc zajímat o jejich činnost. To mi samozřejmě dělá velkou radost.

Máte už představu, jaké neziskové organizaci chcete věnovat pozornost v rámci letošního ročníku?
Zatím to není úplně přesně dané, ale pravděpodobně se letos zaměříme na děti. Připravujeme totiž společně s ČEZem projekt nazvaný Designblok for Kids, v rámci kterého celé jedno oddělení festivalu věnujeme dětem. Myslíme si totiž, že kreativitu a pozitivní vztah k prostředí, které nás obklopuje, je nutné rozvíjet a podporovat už od nejútlejšího věku. Na Designblok navíc chodí spousta rodin s dětmi, takže nám to dává smysl. Na ten projekt se moc těším a věřím, že se nám podaří jej propojit i s letošním charitativním programem.

Foto: Lukáš HausenblasVy se Designbloku věnujete už od roku 2000. Jak se za tu dobu proměnil?
Původně to byla spíš oborová přehlídka – akce určená primárně pro designéry a architekty, která se odehrávala hlavně v jednotlivých obchodech, showroomech a galeriích. Chtěli jsme ale design dostat k co největšímu počtu lidí, a tak jsme Designblok postupně proměnili v event zaměřený na širokou veřejnost, který si ale stále zachovává pozici silné platformy pro profesionály v oboru.

A jak jste se za tu dobu proměnila vy?
Neskutečně. Můj rok není nezačíná a nekončím Silvestrem, ale Designblokem. Každý rok v listopadu tedy začínám mluvit o loňském roce, protože mám pocit, že už začal nový. Upřímně je to práce, která vás ovlivní úplně ve všem. Neustále vám to běží v hlavě a postupně se tím začnete obklopovat, ať už vědomě, nebo nevědomě. Já jsem například začala sbírat vázy. Ovlivní to celý váš život – a vlastně i život vaší rodiny.

Kam s Designblokem chcete směřovat do budoucna?
Festival evidentně čím dál víc míří do mezinárodních vod. Právě včera mi kolegyně říkala, že byli v Hongkongu a že tam na místním Design Weeku uváděli Designblok jako pří­klad významného evropského festivalu. Myslím, že máme dobře našlápnuto – jezdí k nám stále více zahraničních delegací, zvlášť zájem právě z Asie teď výrazně roste. Kolegyně byla nedávno i na prezentaci značky Vitra ve Švýcarsku, v rámci které představovali různé designové festivaly z celého světa, a De­signblok tam jednoznačně rezonoval jako mi­mořádně úspěšná spolupráce. Z toho mám obrovskou radost, protože úspěch festivalu není ani tak o naší práci jako organizátorů, ale hlavně o firmách a designérech, kterým vytváříme platformu pro prezentaci. Klíčové je také podporovat mladé tvůrce a také si držet kvalitu. To je samozřejmě velká výzva.

Jakým způsobem vybíráte vystavovatele?
Jde o otevřené výběrové řízení, do kterého se designéři a firmy musejí přihlásit každý rok do konce května. Přihláška obsahuje několik povinných částí – portfolio, projekt a skica záměru. Podmínkou je také spolupráce s kvalitním designérem nebo architektem, jak při realizaci, tak při tvorbě produktové řady. Kritéria jsou poměrně přísná a přijímáme zhruba 40 % přihlášených.

A jakým způsobem podporujete mladé tvůrce?
Máme pro ně několik soutěží. První z nich je Diploma Selection, která kromě toho, že dává příležitost mladým talentům – absolventům, tak má také potenciál umístit Designblok do evropského kontextu. V jejím rámci sem každý rok přivážíme patnáct finalistů z produktového designu a patnáct finalistů z oblasti módy, a to z celé Evropy. Další soutěží je Designblok Talent Cards, která je zaměřená na české studenty designu. Vybíráme v ní mladé talenty, kteří podle nás představují budoucnost českého designu, a těm poskytujeme kompletní podporu zcela zdarma – prostory, výstavní konstrukci, PR, všechno. A pak máme také projekt School Today, který se zaměřuje na středoevropské školní ateliéry. Máme tedy celou řadu nástrojů, ale to nejdůležitější je networking – propojování lidí je zkrátka to, co Designblok umí nejlépe.

Čím to je, že si Designblok v porovnání s evropskými konkurenty stojí tak dobře?
Je tady jeden zásadní rozdíl, který je potřeba si uvědomit – v České republice se design opravdu vyrábí. Máme tady fabriky, které skutečně vyrábějí cokoli, co si tady navrhne­me a to dělá naši situaci dost specifickou. Když se podíváte do Maďarska, Polska nebo Rakouska, najdete tam jen pár firem, které vyrábějí. V Polsku to sice začíná být docela zajímavé, ale v Čechách máme třeba čtyřicet až padesát fabrik, které spolupracují s designéry a vytvářejí opravdu špičkový design. Ať už jde o sklo, porcelán, nábytek či novější technologie stojící za výrobou kol či letadel. To, že jsme si nezničili průmysl a nepřesunuli ho do Asie nebo někam jinam, ale držíme si to know-how, to vytváří obrovský rozdíl. Když si vezmete například milánský Design Week, ten se proslavil díky italským firmám, které vyrábějí v Itálii a jsou na to hrdé. Když si toho všimly jiné světové značky, chtěly tam vystavovat taky, aby se jim vyrovnaly. Právě proto je Milán tak významný. S Designblokem to za mě funguje podobně – bude jen tak velký a významný, jak velké a významné budou české firmy a designéři. Bez nich by to nemělo smysl. Proto je od začátku podporujeme, propojujeme průmysl s designem, ty nejlepší oceňujeme v rámci Czech Grand Design, založili jsme Akademii designu České republiky a stáli jsme u zrodu Asociace českého průmyslového designu. Chceme prostě českému designu pomoct.

Co je na plánování Designbloku nejsložitější?
Nejtěžší úkol je jednoznačně sehnat v Praze vhodné lokality. Potřebujeme minimálně deset tisíc metrů čtverečních výstavní plochy. A najít takový prostor každý rok je v podstatě nadlidský úkol.

Která z lokalit, které jste si už vyzkoušeli, fungovala nejlépe?
Moc jsem si užila ten ročník, kdy byl De­signblok v Nákladovém nádraží Žižkov. Bylo to fakt vtipné – vystavovali jsme ve skladech, ve vagónech, po celém nádraží. Byla to skvělá zkušenost. Účastníci to ale úplně neocenili, protože tam byla zima, chybělo sociální zázemí a restaurace moc nefungovaly. Vizuálně to bylo ale skvělé. Hodně mě bavil i Grand Hotel Evropa na Václavském náměstí a Veletržní palác. Úplně fantastická je naše spolupráce s Uměleckoprůmyslovým museem, kde jsme teď už pátým rokem. Poslední tři roky jsme také na Pražském hradě a postupně tam tak trochu cestujeme. Byli jsme v Míčovně a v Jízdárně, letos nás čeká letohrádek Královny Anny. Fascinují mě ty kontrasty mezi historickou architekturou a soudobým designem. Dává to celému Designbloku další rozměr.

Vzpomenete si na nějaké silné momenty z Designbloku, které významně formovaly vás nebo festival samotný?
Asi ten úplně první zásadní moment byl, když jsme se v roce 2004 rozhodli otevřít veřejnosti. Tehdy jsme získali Českou spořitelnu jako sponzora, a díky nim se nám to vlastně povedlo. Otevřeli jsme první superstudio, první výstavní prostor. Vystavovali tam Droog Design a Werner Aisslinger, v té době už velké mezinárodní hvězdy, které jsme přemluvili v Miláně, že musejí přijet do Prahy. Oni se tenkrát z nějakého důvodu nechali přesvědčit a vážně přijeli. A myslím, že když dorazili, byli trochu překvapení. Vzali jsme je tenkrát do takové opuštěné vily v Holešovicích

Více  v březnovém čísle Moderního bytu

Jana Zielinski

→ Dlouholetá ředitelka mezinárodního festivalu Designblok a vášnivá sběratelka váz Jana Zielinski se věnuje designu od začátku své kariéry. Ještě při studiích na Karlově Univerzitě navázala spolupráci s Národní galerií i Galerií hlavního města Prahy. Na Designbloku se začala podílet v roce 2000, v roce 2006 pak s kolegou Jiřím Mackem iniciovala vznik Akademie designu České republiky, která od té doby každoročně udílí ceny Czech Grand Design. V roce 2010 stála u vzniku značky Křehký i stejnojmenného festivalu sběratelského designu v Mikulově. V roce 2018 jí byl udělen čestný doktorát Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze za mimořádný přínos českému designu a jen o rok později iniciovala vznik Asociace českého průmyslového designu.

Designblok 2025
→ Prague International Design Festival se letos uskuteční 7.–12. 10. 2025 a bude se věnovat tématu odvahy. Hlavní výstavní prostor bude na pražském Výstavišti – v Křižíkově pavilonech a divadle Spirála. Část expozice bude k vidění také v Uměleckoprůmyslovém muzeu, v Rudolfinu a v letohrádku Královny Anny na Pražském hradě.