02.04.2025
připravila: Anna Martinková

Věřím, že v tváři člověka se odráží všechno, co má za sebou. A tak když Wolfgang Beltracchi vypráví, vidím to všechno v něm. Malého kluka, který získal svůj pozorovací talent za kočičími dvířky ve vratech venkovské stodoly. Chlapce, který dospíval na sídlišti v poválečném Německu. Hipíka protloukajícího se po Evropě stopem s kudlou v botě. I nejlepšího falzifikátora dnešní doby, který s vědeckou přesností napodoboval tahy štětce malířů světových jmen. Muže, který klamal svět. Svět, který chce být klamán.

Přijel jste do Prahy představit svou knihu Autoportrét. Co byste jí asi říkal, kdybyste si ji mohl přečíst jako dvanáctiletý kluk?
Když mi bylo dvanáct, začal jsem pracovat se svým otcem. Byl restaurátor. Pracoval v kostelích a já jsem mu musel vždycky po škole pomáhat. Žádný fotbal, žádná zábava. Byla to těžká a někdy i nebezpečná práce. Volno jsem měl jen o víkendech. Dneska říkám, že jsem vyrůstal mezi anděly. Těmi dřevěnými samozřejmě. Dodneška si pamatuji ten kostelní chlad. Ale nebylo to špatné, protože když mi bylo patnáct, uměl jsem vlastně namalovat cokoli. Když mi bylo sedmnáct, nastoupil jsem na uměleckou školu, kde jsem se věnoval kresbě, fotografii... Nikdy jsem ale nestudoval malbu.

Měl jste svou malířskou školu života.
Ano – a školu mého otce.

Váš otec restauroval jen sakrální malby?
Ano, o víkendech ale maloval kopie starých mistrů. A to jsem mu občas také pomáhal, protože nebyl tak precizní, když maloval lidské postavy.

Takže vy jste maloval lidi a on to ostatní?
I tak by se to dalo říct. Díky němu jsme každopádně malovali doma všichni. Všichni mí bratři a sestry se nějakým způsobem věnovali malířství.

Jaký jste byl jako kluk?
Silný, zocelený. Vyrůstal jsem v maličké vesničce uprostřed lesů. Když mi bylo šest a půl, viděl jsem poprvé auto. V roce 1957 jsme se přestěhovali do Geilenkirchenu, matčina rodiště. Její rodina tu měla velký dům, o který ale během války přišla. Tak jsme se nastěhovali na sídliště, které se nacházelo na periferii malého města asi tři kilometry od holandské hranice. Byli tu uprchlíci, přesídlenci, lidi, kteří během války přišli o domov. A taky letci a vojáci. Angličani, Britové, Němci, Holanďani... Protože tu bylo letiště NATO a my jsme se s nimi vídali. Takže jsem v té době měl hodně kamarádů, kteří bojovali ve Vietnamu. Taky tam bylo hodně LSD z Kalifornie...

To byla šedesátá léta.
Jo, možná spíš začátek sedmdesátých. Tehdy jsem měl to štěstí, že jsem mohl vidět poslední koncert Jimmyho Hendrixe na ostrově Fehrman. To bylo fakt něco. No – a pak už jsem byl vlastně pořád na cestě. Když mi bylo patnáct, dostal jsem se poprvé do Barcelony.

Foto: Lukáš Hausenblas

Jak jste tam jel, stopem?
Jasně. Bylo to skvělý, malovat na La Rambla. Byl jsem tam přes dva měsíce a prošvihl jsem začátek školního roku. Moje matka, která byla učitelka, z toho byla úplně šílená. Táta taky. Ale mně bylo patnáct a uměl jsem se o sebe postarat. Od té doby jsem věděl, že se uživím sám. V devatenácti jsem si pak pořídil starého harleye a cestoval s ním. Jel jsem do Amsterdamu, kde jsem žil psychedelickou hudbou. Tam byl tehdy nejoblíbenější hudební klub v Evropě, Paradiso, hodně drsná scéna.

Kolikrát jste v té době dostal opravdu na hranu?
Párkrát jo. Vyrůstal jsem s partou deseti, dvanácti kamarádů. Znali jsme se ze sídliště. Všichni zemřeli, ten poslední v osmadvaceti letech. Byl to můj nejlepší kamarád. A bylo to jasné od počátku, že nedopadnou dobře. V té době běžně mladý lidi umírali na nemoci jako tuberkulóza. Pak tu byly samozřejmě i různé nehody, rvačky, drogy...

Jaké bylo vaše úplně první dílo, které jste falzifikoval?
To byly anatomické kresby z 16., 17. století. A první malba byla z roku 1610 a to byl holandský malíř Hendrick Avercamp. Velmi dobrá věc. Na začátku jsem dělal jen staré mistry, tak jak mě to naučil můj otec, jenže s nimi byla strašná práce. Jen sehnat ten materiál, aby výsledek byl dokonalý. To bylo velice obtížné, moc práce za málo muziky. Tak jsem později začal malovat klasickou modernu, u níž už byly materiály dostupnější. Začal jsem se na ni specializovat. Na konci osmdesátých let a v devadesátých letech byl v Paříži obrovský trh, kde jsme prodali spoustu děl, zejména Japoncům. Tolik „Fillů“ jako tam jsem pak už v životě neviděl.

Co pro vás znamenala tvorba falz? Byla to jen práce?
Ano, byla to práce, ale zároveň obrovská výzva. Vždycky jsem dělal ale jen jedno, maximálně dvě díla od jednoho autora. Mým cílem bylo udělat jedno excelentně, pak už to byla nuda. Je třeba říct, že jste do té své práce šel až s badatelským ponorem.
Studoval jsem historii obrazů, cestoval jsem nejprve sám a později s Helen na místa, kde vznikaly, sedal jsem přesně na těch místech, kde jejich autoři tvořili, četl jsem všechno, co bylo o nich dostupné... Pak jsem nasedl do auta a jel do ateliéru malovat.

Maloval jste z hlavy...
Ano. Klíčem bylo osvojit si autorův rukopis, tím myslím jeho malířské myšlení a techniku, způsob držení štětce, jestli je autor levák, či pravák a vedení jeho tahů. Je rozdíl mezi tím, když je například děláte rychlé, dynamické a když vedete pomalé koncentrované tahy. Když se dívám na malbu, přesně vidím, jak byla provedena. Kde malíř začal, kde se zastavil, jestli prováděl rychlé, nebo pomalé tahy. Zda maloval levou, nebo pravou rukou, nebo oběma. Když jsem například dělal Salvator Mundi, maloval jsem ho tak, jak by ho maloval da Vinci, kdyby ho opravdu namaloval. Jenže da Vinci byl levák a mně bylo během několika vteřin jasné, že tenhle obraz rozhodně žádný levák nemaloval, že autorem musel být pravák. Když se mě pak novináři ptali, na kolik bych odhadl jeho cenu, řekl jsem asi 10 000 dolarů. Studoval jsem i okolí Leonarda da Vinci, všechny jeho žáky a bylo mi jasné, že to nemohl být ani nikdo z jeho ateliéru. Věděl jsem, že je to sice starý obraz, ale ve velmi špatném stavu a s mizivou hodnotou. Přesto byl za dva milióny restaurován, prakticky kompletně přemalován a nakonec v roce 2017 prodán v Christie’s za téměř půl miliardy dolarů.

Proto pak znalci měli u vašich obrazů problém odhalit, že se nejedná o originály, když jste se dokázal dostat do autorovy mysli a těla.
Když malíř maluje, ví, co chce, provádí sebevědomé tahy. Falzifikátor naproti tomu velmi často provádí „reue“, opravné tahy. Ty u mých prací nenajdete. Proto jsem rád maloval Maxe Ernsta, který pracoval u každého obrazu vždy na jeden zátah. Werner Spies, odborník na dílo Maxe Ernsta, z toho byl úplně vedle, protože netušil, že by toho byl nějaký falzifikátor vůbec schopen.

Je třeba říct, že padělání není jen o technice, ale i o materiálech, zejména barvách.
Ano, každá doba v dějinách lidstva má své barvy a systém práce s nimi. Když jsem začínal, chodil jsem po muzeích a vyráběl si malé kartičky s barvami a s odstíny, abych věděl, jaké se používaly, jak se míchaly, ale i to, jak vypadají, když jsou prosvícené UV zářením. Které jsou v pořádku a které ne. To bylo ale jen na začátku. Pak už jsem je nepotřeboval, měl jsem všechno v hlavě. U obrazů řekněme z konce 19. století to bylo snazší, protože to už byly barvy v tubách, vyráběly se průmyslově a měly téměř totožné složení. U starých obrazů je to těžší, protože pracujete s pigmenty, které v současné době mnohdy ani už neexistují.

Jak si s tím pak poradíte?
Musíte si je buď vyrobit, a když to nejde, musíte najít starý obraz ze stejné doby, ze kterého ten pigment dostanete.

Vy jste ale nemaloval kopie existujících děl, ale díla, která nikdo z žijících lidí neviděl, která se například v průběhu času a světových událostí ztratila.
Ano. Maloval jsem jen podle názvů, které se dochovaly v katalozích, díla, která v živoucí paměti nikdo neviděl. Tak, jak jsem si je namaloval ve své hlavě. A tohle je zajímavý, příběh Campendonka. Tuhle malbu s názvem Kočky v horské krajině jsem udělal v roce 1983 a prodal jsem ji v newyorské galerii, která se specializovala na německé výtvarníky, za pětadvacet tisíc dolarů. Později jsem na ni občas narazil v katalogu u Christie’s a v jiných aukčních domech. Její cena pořád rostla. Pak jsem ji uviděl v roce 2009 za 2,2 milionů euro. Když jsme pak byli první měsíc ve vězení, četl jsem v novinách, že jedno z nejslavnějších muzeí v Německu tohle dílo koupilo a ředitel toho muzea prohlásil, že tohle dílo má svou auru a je nepadělatelné.

To byl nejdražší obraz, který jste prodal?
Ne, některé obrazy se prodaly i za pět, šest, sedm milionů.

Ty byly také od Campendonka?
Od Campendonka byl nejdražší Červený obraz s koňmi, klíčový obraz pro klasickou modernu. Ten se prodal za 2,8 milionů. Všechny německé galerie a muzea ho tehdy chtěly koupit.

A než jste jej namaloval, měl se za ztracený?
Ano. V seznamu Campendonkových děl existoval jen název, nedochovaly se žádné jeho fotky, nic. Originál byl pravděpodobně zničen během válek nebo jej možná zničil i Campendonk sám. Když ho nacisti vyhodili z Akademie, odešel do Holandska a některé své malby zničil nebo přemaloval.

Navzdory precizní práci jste byl vyšetřován a odsouzen k šestiletému trestu vězení. Jaké to pro vás bylo?
Díky tomu, že jsem vyrůstal tam, kde jsem vyrůstal, a pohyboval jsem se v mládí v prostředí, které bylo dost drsné, tak to pro mě nebyl až takový šok. Když jsem ve vězení potkával všechny ty týpky, což byly fakt zlý chlápci, tak jsem je vlastně už znal. Ze sídliště, z Barcelony, z Paradisa v Amsterodamu...

Je něco, co vám vězení dalo, něco pozitivního?
Vězení a pozitivní? Jediná věc, která byla na vězení pozitivní, byla ta, že jsem si znovu uvědomil, že jsem dost silný na to, abych přežil. Ve vězení jsem taky hodně pracoval.

Foto: Alberto Venzago

Maloval jste?
Ano, moje cela byla ateliér. Dali mi papír, barvy, což bylo výjimečné. Měl jsem také zrcadlo, řezačku, což bylo nemyslitelné, inkoust, spoustu dobrých věcí.
Wolfgangova žena Helen: Promiň, ale od nich si nedostal nic. To ti dal místní doktor, tvůj fanoušek, a oni to jen dovolili.

Po odpykání trestu se vám život hodně změnil.
Rozhodně. Předtím jsme žili vlastně velmi poklidným rodinným životem, na všechno jsme měli spoustu času i peněz. Užívali jsme si to. Teď máme víc práce, ten život je takový rychlejší, rušnější. Ale také nás to baví, i když je to jiný život...

Máte dvě děti. Pro ně musela být tahle etapa hodně krušná.
Ano, prošli jsme si obdobím, které bylo hodně těžké. Syn byl tehdy v Manchesteru, tak byl trochu mimo dění, ale dcera s námi byla v Německu a navíc v maturitním ročníku na soukromé škole. A my jsme se ocitli doslova ze dne na den bez peněz. Naštěstí dostala stipendium pro talentované děti a mohla nakonec bez problémů dostudovat.

Jak dlouho vám pak trvalo, než jste přišli na to, co bude dál, co budete dělat, až vyjdete z vězení?
Museli jsme přemýšlet okamžitě a bylo nám jasné, že to chce nějaký pořádný nápad. Protože když vyjdete z vězení, nemáte nic. Jste bez telefonu, peněz, bankovního účtu, bytu, domova, máte jen asi tak sedm eur v kapse. Byli jsme v otevřeném vězení, což nám dovolovalo pracovat, takže jsme s televizí 3SAT mohli natočit patnáctidílný dokumentární seriál. Ve stejné době jsme vydali knihu Autoportrét, která se stala bestsellerem. Pak následovaly nějaké televizní show a druhá kniha. Šest měsíců po tom, co jsem šel do vězení, jsme založili vlastní společnost a získali nový ateliér. V roce 2014 proběhla ve Švýcarsku výstava mých obrazů, ale beze mě. Já jsem byl pořád ještě ve vězení, mohl jsem se připojit jen on-line a na vernisáž jela Helen.

Je třeba říct, že vy jste musel mít nejen vizi, abyste uživil sebe a svou rodinu, ale i abyste zaplatil pokutu za vzniklé škody. Kolik to nakonec bylo?
Dvacet milionů eur. Máte pravdu. Velká část lidí ve mně viděla „mrtvého“ autora, jehož obrazy se v životě nebudou prodávat. K tomu můžu říct jen to, že během prvního roku, co jsem byl zavřený, jsem vydělal milion eur, a že po čtyřech letech byl dluh splacený.

Jak pracujete nyní jako autor?
Jeden můj známý filosof o mně řekl, že obrazy nosím ve své hlavě, a když maluji, jsou to už jen kopie. A je to pravda. Často dlouho přemýšlím, jestli je vlastně vůbec chci dělat, nebo jsem úplně spokojený s tím, že je mám v hlavě. A tak si každý rok vymýšlím nějaký projekt a tvořím pro něj. Většinou je to jen deset obrazů ročně, někdy méně. Proto jsou mé obrazy tak žádané a také drahé.

Vytvořil jste obrovskou NFT kolekci vycházející ze zmiňovaného díla Salvator Mundi. Jaký vliv mají podle vás na umění moderní technologie?
Víte, v dnešní době je trh s uměním absolutně přesycený. To není nic nového. I  například renesance měla své „továrny na umění“, stejně jako všechny ostatní epochy, ale ta produkce neprobíhala v takovém měřítku a v tak exponenciálně rostoucí míře jako dnes. A to je dáno právě díky moderním technologiím, jako je internet, umělá inteligence, různé druhy reprodukce... Ty dnes chrlí ročně milion děl. Viděl jsem logistické sklady, kde byly tisíce obrazů od různých známých malířů. Znám jednoho chlapíka z Paříže, který jich vyprodukoval asi 70 000. A to je neporovnatelné s tím, co vzniká v Číně. Tam jsou továrny, kde pracují umělci, kteří vyšvihnou za den třeba deset takových obrazů. To v praxi znamená, že umění dnes nemá vůbec žádnou hodnotu.

To není pro začínající umělce moc povzbudivá zpráva. Není. Pořád ale můžeme doufat, že mluvíme-li o technologiích, mluvíme stále o strojích, které podávají dokonalé výsledky. My lidé ale dokonalí nejsme. Zároveň jsme schopni se neustále přizpůsobovat, inovovat a vyvíjet. Jsme dokonalí ve své nedokonalosti a v tom je podle mě naše síla.

Vraťme se prosím ještě k první otázce, na kterou jste nám úplně neodpověděl. Kdybyste si mohl přečíst svou knihu jako dvanáctiletý kluk, co byste si asi řekl?
Řekl bych si, páni, tenhle chlápek měl zajímavý život! Víte, znám spoustu spisovatelů, kteří napsali spoustu knih a příběhů, ale je­jich život byl vlastně nudný. Já svůj příběh žiju, i když kniha Autoportrét není můj život, jen jeho část. Když mi bylo třicet, byl jsem v Maroku, kde jsem onemocněl cholerou, a byl jsem opravdu na prahu smrti. A už tehdy jsem si říkal: „OK, prožil sis svůj úžasný život.“
Helen: Wolfgang vždycky říká našim dětem: „Máte jedinou šanci vytvořit své nejlepší dílo, svůj vlastní život.“