19.02.2024
Komerční sdělení

Tvoří průkopnicky! S nadhledem, nevšední empatií a otevřenou myslí. Jedenáctinásobný mistr ČR ve windsurfingu začal podnikat dříve, než vystudoval architekturu na ČVUT. Založil společnost de.fakto. Dnes jeho třiadvacetiletou práci úspěšného architekta lemují atraktivní interiéry i úchvatné domy padnoucí klientům na míru, které vynikají výjimečnými a zcela novými řešeními, vzácnou harmonií a perfektním zpracováním detailů.

Kde se dnes cítíte jistěji a blaženěji – jako architekt za prknem, nebo na prkně surfu?
Rád bych odpověděl, že na tom surfu. A je to pravda, ale užívám si třeba jen jeden den a pak mám čtrnáct dní oteklé koleno, bolí mě plotýnka a rameno.

Už asi nezávodíte, ale stále trvá vaše zaujetí windsurfingem?
Letos jsem se dostal na vodu jen dvakrát a jen při závodech. Děti, s nimiž závodím, mají natrénováno hodně a na mezinárodních závodech, ale byl jsem čtvrtý. Děti odjely na další závody a já z toho kulhám.

Co v mládí převážilo volbu studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, že nakonec zvítězila Fakulta architektury na ČVUT?
V té době jsem fakt nevěděl! Tyto dvě školy mi přišly jako jediné, kde jsem si uměl představit, že bych mohl ty obory dělat. Rozhodl o tom termín přijímaček. Na Fakultu architektury byly zkoušky dřív. Na FTVS jsem už ani nešel. Domníval jsem se, že to spíš klapne tam, protože jsem měl ze surfování nějaké body k dobru.

Dál jste ale závodil, jak jste to zvládal spolu se studiem?
Když jsem byl v Austrálii a ve škole chyběl asi šest týdnů, tak jsem kvůli dvěma předmětům nemohl postoupit výš právě kvůli docházce. Následující rok jsem studoval pouze dva předměty a zbylý čas zaplnil provozováním truhlárny. Velmi brzy jsem v ní měl tolik práce, že jsem na osm let windsurfing utlumil, a tím ukončil i profesionální sportovní kariéru.

Foto: Lukáš Hausenblas

Kdy jste zatloukl svůj první hřebík a jak to ovlivnilo váš následující život?
Nevím, kdy jsem zatloukl ten opravdu první, ale ten v naší truhlárně jsem zatloukl, když mi bylo asi dvacet dva let.

Co vás na práci architekta nejvíc baví, co na ní shledáváte nejpříjemnější, nejzábavnější a naopak?
V průběhu let jsem dospěl k závěru, že jediné, čím má smysl tento svět dál obohacovat, jsou věci, které tu ještě nikdo neudělal. V domech, které navrhuji, nechávám vše vyrábět, jejich vybavení se všemi detaily, a snažím se, aby každý výrobek byl pro klienta dokonalý. Nejen designově v kontextu domu, z hlediska funkce, ale i v návaznosti na osobnost uživatele. Moje zkušenost mi dobře slouží v tom, že většinu předmětů dokážu vyrobit napoprvé, aniž by bylo nutné konstruovat prototypy. Nechávám se dnes najímat lidmi, kteří ocení to, že získají naprostý originál, a budou ho považovat za hodnotu. Osobami, které si cení originalitu. Jde o to, že ve finále uvidí nejen to, co vnímají ostatní – esteticky přitažlivý výsledek prospěšný okolí, ale především si uvědomí, že dílo vystihuje přesně jejich potřeby, že je pro ně tím nejlepším, co mohli získat. Tímto je moje práce extrémně kreativní! O konkrétních věcech přemýšlím nonstop, od první čáry až po dokončení. S tím souvisí i ta negativní část takového procesu. Člověk špatně spí, je stále zamyšlený a je těžké se od práce odpoutat a navracet se do přítomného života, kde člověk vnímá třeba jen to, že svítí sluníčko. Jakmile dokončím rozdělanou práci – několik domů, mým největším projektem bude návrat mojí mysli do běžného života.

Když tvoříte samé originály, musíte mít k ruce skvělou technickorealizační četu?
Za svoji třiadvacetiletou praxi jsem už měl mnoho příležitostí setkat se s různými řemeslníky i vědci a vývojáři. Jsou mezi nimi velké rozdíly. Někteří preferují práci, kterou opouštějí s čistou hlavou, ale jsou i tací, kteří ocení, že se mohou podílet na něčem, co ještě nikdo nedělal, že po nich zůstane něco jedinečného. S těmito lidmi vznikají pevné vazby navždy. V desítkách oborů mám už navázána spojení s osobami, na něž se mohu obrátit.

Co vás jako architekta v průběhu let nejvíc překvapilo nebo potěšilo v nových technologiích či v možnostech výstavby? Co vám usnadnilo práci?
Každá složitost v navrhovaném domě se pojí s obrovským množstvím e-mailů, telefonátů, zaslaných obrázků, skic a technických výkresů, takže je to mobilní telefon v propojení s počítačem. Z hlediska urychlení a usnadnění práce určitě. I v autě jsem schopen zastavit a namalovat skicu, poslat ji někomu a operativně s ním probrat nezbytné, případně zadat rychlou platbu apod. Jinak ale za velký pokrok považuji vytápění tepelnými čerpadly. Jde o jednoduchou a zcela zásadní věc a je až s podivem, že jsme tak dlouho fungovali bez nich, protože to plýtvání energiemi bylo šílené. Ohromují mě některé zákony, které nařizují nesmysly a brzdí rozumný potenciál a snahy řešit věci originálně, jako jsou různé povinné rekuperace v domě, dvojími dveřmi oddělený klozet v době, kdy se dají běžně pořídit splachovací nádržky s odsáváním vzduchu přímo ze záchodové mísy apod. Hodně věcí je kontraproduktivních a mnohé vznikají zbytečně složitě. Ale jinak si nemyslím, že by v oboru stavebnictví došlo k něčemu tak převratnému. V každém oboru dotýkajícím se stavebnictví je patrný upgrade, ale není to nic zlomového, jako kdyby dům mohl stát ve vzduchu na elektromagnetu nebo že by na pozemek přijela tiskárna a za čtrnáct dní tam vymodelovala dům. Za mě je utopistické představovat si, že to půjde v dohledné době bez lidí.

Foto: Lukáš Hausenblas

Je pro vás dnes navrhování snazší než před dvaceti lety?
Určitě. Dnes mi stačí vidět pozemek a mluvit s člověkem o jeho potřebách. Okamžitě se mi skládají střípky inspirované tím, co jsem už dělal a zažil, z nichž si vybírám to aktuálně vhodné. Jakmile chytnete „pointu“ domu, jeho ducha, pak se už automaticky vybavují obrazy toho, jak má vypadat vše další až po vybavení. V představách se mi hned vše modeluje a tvaruje.

Je něco, co vás ve vaší branži hodně štve?
Na každém domě nesnáším proces povolování stavby a její kolaudaci. Jsem na to úplně alergický. Vždy na dozor stavby najímám člověka, který se kromě jiného bude věnovat i tomuto. Vše, co je spojeno s jakoukoliv organizací státu, je nejhorší záležitostí na celém stavebnictví.

Uvědomujete si nějaký okamžik, kdy jste začal svoje jméno vnímat jako značku, jako známku kvality?
Nebyl to asi okamžik. Vždy jsem svoje jméno propagoval méně, na úkor firmy de.fakto, aby klienti žádali práci po ateliéru, po kanceláři, ne vždy jen ode mne. Snažím se, aby práce architekty našeho ateliéru bavila, aby komunikovali s klienty přímo. Veškeré svoje vědomosti se s nimi snažím sdílet, všechno je naučit a využít potenciál a energii jejich mládí. Je samozřejmě pravda, že ten největší vývoj designů, technologií, tvarů a způsobů, jak co vyrobit, ten je z devadesáti procent udělaný mnou. Základ kolegové přebírají, ale pak si už vše modifikují a doplňují o vlastní návrhy sami. Náš styl se mi dnes jeví velmi rozmanitý.
Určitý zlom přišel po domu, který jsem dělal pro sebe na Malvazinkách. Tady jsem mnohem vydatněji zapojil svoji fantazii a ve více detailech i riskoval, což bych si u klienta nemohl dovolit. Hodně mě to povzbudilo v kreativním myšlení. Uvědomil jsem si, že jediné, co mě naplňuje a co mi dává smysl, je obohacovat svět o originální věci. Když dnes stojí člověk v domě, který jsem pro něho udělal, tak ideálně nic z toho, co v něm je, nemohl nikde vidět. A všechno musí být zároveň krásné, funkční a pro něj osobně optimální.

Podle čeho si své kolegy pro spolupráci vybíráte?
Je to různé, podle životopisu, schůzky s nimi, osobních sympatií... Hodně mi v tom pomáhá parťák Filip Hejzlar, který je mnohem systematičtější než já.

Jsou produkty vaší práce víc odrazem přání klientů, nebo plně vystihují charakter vašich návrhů.
Je to ze sta procent podle přání těch klientů a ze sta procent podle mých přání. Neumíte si přestavit v jak rozdílných požadavcích se dá najít symbióza! Když k zadání přistupujete extrémně kreativně, vybruslíte z každé věci tak, že dosáhnete výsledku „win-win“ – vzájemného prospěchu. Vždy musím najít takovou cestu, aby řešení uspokojilo potřeby obou stran. Hodně pomůže s klienty dokonale rozebrat jejich požadavky, pochopit z čeho pramení, proniknout do jejich myšlení, to je úplný základ. V návrhu řešení se pak detailněji zaměřuji na jejich zpřesnění, na konci často dostávají víc, než očekávali.

Dal by se nějak definovat styl vašich návrhů?
Spojnicí mé práce, mých produktů, je lidská tvořivost. Tento zatím nedokončený dům, kde se právě nacházíme, není naším showroomem, ale galerií, nese jméno The Gallery of Human Creativity (Galerie lidské tvořivosti). Člověk musí zapomenout na všechno, co už viděl, co existuje, co vyrobil někdo jiný. A když takto fungujete celý život, ocitáte se ve světě svých nápadů. Jen čas vás limituje přenést je všechny do reality.

Stalo se už, že jste nějakého klienta odmítl třeba proto, že se jeho požadavky na projekt diametrálně rozcházely s vaším pohledem na věc?
Vždy se snažím vyhovět. Neumím ale vždy přesně rozeznat, zda si klient práci někdy rozmyslí proto, že se obává ceny, anebo kvůli tomu, že něco nepůjde udělat. Případně že to je na něj moc moderní nebo proto, že mu do toho zasahuje například manželka. Vím, že někteří lidé mé vysvětlování vůbec nevnímají a jiní dokonce vůbec nevěří proveditelnosti navrhovaného řešení, jeví se jim jako nemožné, nevěří, že to takto půjde udělat.

Jaký projekt vám dal nejvíc zabrat?
Tento, Galerie lidské tvořivosti v Černošicích, kde je nejvíc inovací.

Máte za sebou už úctyhodný kus práce, ale před několika lety jste mi řekl, že na to své životní dílo teprve čekáte. Už jste ho zrealizoval?
Ne. Udělal jsem už několik domů s ukázkami toho, co vše je možné vyrobit a co dovedu. Je to ale náznak cesty, kudy mohu jít, kam se mohu pouštět. Ale věřím, že teprve na základě toho, co jsem vytvořil, těchto realizovaných staveb, může přijít klient, s nímž vytvořím vrcholné dílo. Mám teď ale v plánu vrátit se do přítomného života. A když ten klient nepřijde, tak to dílo nikdy nevznikne, a když přijde, tak to asi bude ta jediná věc, kterou udělám.

Získal jste už mnohá ocenění. Kterého si ale nejvíc považujete, které vám udělalo největší radost?
Určitě ze všeho největší radost mi udělala moje žena, když mi řekla, že miluje náš dům, kde v každém koutku cítí, že to je pro ni a naše děti.

Který projekt či stavbu považujete za svoji nejlepší vizitku a proč?
To neumím říct. V této fázi mám takové tři zajímavé, skoro dokončené domy a každý z nich je něčím unikátní. Záleží na tom, co bych chtěl ohodnotit a vyzdvihnout. Třeba tento dům je odrazem maximálního propojení technologií s uměním a architekturou. Je tu nejvíc detailů, které jsem vyzkoušel řemeslně, technologicky i architektonicky. Dům, v němž bydlíme, nejlépe vystihuje symbiózu s místem a s osobami mé rodiny, je zdařilý v realizaci splněných potřeb a přání. Víc jsem na něm riskoval v použitém materiálu na fasádách, je tedy hodně zajímavý i architekturou. Třetí dům je obrovský, jde o moderní architekturu bez extravagance, kde si cením především toho, že se mi na něm podařilo spolupracovat se zcela jinak uvažujícím člověkem. Výsledkem je univerzálně líbící se dům.

Existuje nějaký nový cíl? Jakou zakázku byste si přál získat, co byste si přál navrhovat?
Vždy mám krátkodobé vize, ale i ty trvají pět deset let. Nyní cítím, že si potřebuji odpočinout a vstoupit do běžného života, věnovat se rodině. Teď si konkrétní cíl nekladu. Možná to už později nebudou ani rodinné domy, nevím.

Která vlastnost či dovednost je pro architekta zásadní, aby uspěl? Jaká byla ta vaše?
První nástraha, kterou je, bohužel, potřeba překonat bez ztráty kreativity, je ukončit vysokou školu u nás, například ČVUT. Za klíčové považuji uchovat si kreativitu. Pak se domnívám, že člověk musí být velmi všestranný. Jakmile není, tvoří jen v určitých mantinelech a ostatní přebírá. A musí umět riskovat. Pak je ta cesta obtížná, ale pro mě to byl jediný způsob. Vždy, když jsem chtěl udělat něco originálního a bylo to riskantní, tak jsem to musel udělat za svoje peníze a vyzkoušet to. A to se často nebavíme pouze o desítkách nebo stovkách tisíc. Dělal jsem to opakovaně vždy, když jsem vydělal nějaké peníze. Na to nemá každý nervy! Důležitá je odvaha a víra. Touha uspět v záměru vás žene do rizika. Dáte veškerý čas i velké peníze do něčeho, od čeho vás všichni zrazují. Prostě nebát se jít za svým a dát tomu všechno. A když to nevyjde, nenechat se odradit a příště to udělat znovu.