26.10.2024
Komerční sdělení

Před časem se mi dostalo výjimečné příležitosti – setkat se na rozhovor s českou architektkou a designérkou. Měla jsem možnost si s ní promluvit jako žena se ženou – mimořádně otevřeně, upřímně, srdečně. O tématech, která je třeba uchopit v jejich surové podstatě, protože rozhodně nejsou snadná. Možná i proto Helena Dařbujánová čekala tak dlouho, než je otevře společnosti. Za odvahu, kterou v sobě tahle renesanční bytost našla, jí patří respekt a také dostatečný prostor pro vyjádření, kým skutečně je.

Povoláním jste architektka. Člověk by řekl, že pro vás, jak to tak pro architekty bývá, bude funkčnost na prvním místě. Ve vaší tvorbě ale u jednotlivých děl vnímám spíše velmi silný příběh.
On ten příběh nikdy není za tou věcí sa­mot­nou, on je před ní. Příběh je něco, co je pro mě moc důležité. Když jsem byla malá, chtěla jsem být spisovatelkou. Postupem času jsem ale pochopila, že bych zřejmě příliš čerpala ze svých osobních zkušeností a zážitků a tuto otevřenost bych neunesla. A najednou nyní, po mnoha letech, si uvědomuji, že ty svoje příběhy stejně píšu – jen je vkládám do designu. Uvědomila jsem si, že i skrze design se dá vyjádřit názor nebo nějaké přesvědčení. To se přiznám, že mě v jeden moment velmi překvapilo a zároveň nadchlo.

Jak spolu v tomto případě souvisí vaše role designérky a architektky? Neperou se spolu někdy?
Neperou, spolupracují (směje se). Řekla bych, že jsem architektka, která se nějakou náhodou stala i designérkou. Architektura je věc exaktní. Ale design, to je takový můj ženský svět. Právě v něm mohu vše, co si myslím, o čem si sním nebo co bych chtěla, aby lidé vnímali, cítili či prožili, vkládat do nábytku a produktů, které vytvářím.

Zmínila jste spojení „ženský svět“. To mě přivádí na otázku: jak vnímáte role a postavení žen, ať už v oblasti designu, nebo architektury?
To je dneska velké téma. Někdy přemýšlím o tom, jestli jsem s tím v pohodě, co se v této oblasti děje. Kladu si otázku, co je normální a jestli vůbec já jsem normální (směje se). Ne­uvěřitelně mě to, co se v současné době děje, nutí o tomto tématu přemýšlet. Za celý život jsem o těch ženských a mužských světech a našich rolích v nich nepřemýšlela zdaleka tolik, jako nyní. Nedávno jsem četla knihu Moderní žena – architektka, která vypovídá o životě, postavení a emancipaci žen architektek a naprosto mě fascinovala. Už v roce 1920 jsme díky Masarykovi a progresivní československé ústavě měly zajištěnou rozsáhlou genderovou rovnost, ve světě vůbec ne běžnou.

Foto: Lukáš Hausenblas

Opravdu? To se přiznám, že jsem nevěděla.
Zajímavé také bylo, že socialistický režim udělal ve zrovnoprávnění žen velký kus práce, byť motivací byl prospěch pro režim, ale i tak. Zároveň je nutné dodat, že konkrétně v případě architektek dovolil režim ženám sice studovat, ale už ne pracovat. Dneska s plným vědomím a upřímností říkám, že tohle všechno se mě hned po škole týkalo také. Když víte, že máte relevantní vzdělání, ale nechtějí vás zaměstnat nebo vám dávají naprosto mizernou až ponižující práci… to je na psychiku velmi náročné. Nakonec možná bylo dobře, že jsem tu nepříznivou dobu využila k tomu, abych se stala mámou a nebojovala se systémem. Byl by to jen marný boj s větrnými mlýny.

Helena je pokorným a především autentickým člověkem, který dokázal překročit vlastní stín,
a to v každé jedné roli, ke které má v naší společnosti mandát.

Na jednu stranu voláme po rovnoprávnosti, ale otázka zní, zda si uvědomujeme, co to skutečně znamená?
Jak říkáte, to je otázka. Můj manžel je opravdový gentleman, což mi přijde úžasné. Celý život mi otvírá dveře u auta, když nastupuji, vystupuji, stará se a pečuje o mě, dává mi přednost a já si ho za to vážím. V jeden moment jsem mu se smíchem řekla: Hele, Jirko, a můžeme se vůbec dál takhle chovat? Chvilku před tím jsem totiž četla zprávu, že nějaká žena nastupovala do výtahu, muž ji dal přednost a ona mu pohrozila, že jestli to udělá ještě jednou, tak ho zažaluje. Žijeme ve zvláštní společnosti. Čeká nás ještě kus cesty a práce na obou stranách.

Pokud už otevíráme tyto témata, tak bych si dovolila přijít ještě s jedním, které podle mě dost rezonuje společností, a tím je mateřství. Vy sama jste mámou tří dětí, a přitom máte úspěšnou kariéru. Jak vnímáte trend pracujících matek?
Tady by asi bylo dobré, kdybych to uvedla na svém osobním příkladu. Školu jsem samozřejmě nestudovala jen tak pro nic za nic, ale protože jsem chtěla být architektka, a to dobrá architektka. Navíc můj první manžel, stejně jako ten druhý, byl také architekt. Viděla jsem a zároveň záviděla, jak on si hned po škole začal budovat svoji kariéru. Já ale kromě toho, že jsem chtěla být dobrá architektka, jsem si také přála být matkou, a to také dobrou. To ale nešlo – ani chtít, natož mít obojí. Tady vnímám, že se společnost velmi posunula. To je třeba něco, co jsem si uvědomila a sama sobě přiznala až na základě té knihy – že ta potřeba a touha mít obojí tam byla už v době, kdy to byla zcela nemyslitelné.

Bolí mě to zpětně za vás. Muselo to pro vás být velmi těžké, prokázala jste ale velkou odvahu. Málokdo si přizná, že dělat kariéru, nebo být mámou na 100 % je vědomá volba, před kterou všechny stojíme. A pokud ji neuděláme, bude to vždycky v obou oblastech něco mezi.
Já jsem jedináček, takže mít děti pro mě byla jasná volba. Jedna z mých úplně prvních vzpomínek je – jsem malá holka, sedím u kuchyňského stolu a sním o tom, jak jsem velká a mám tři děti.
A potom jsem vyrostla, vystudovala a stala se architektkou. A najednou jsem si uvědomila, že nemohu být obojí, že to jednak nejde být dobrá matka i dobrá architektka, nebo že to alespoň já nezvládnu, druhá věc byla, že společnost tak rozhodně nebyla nastavená a vstřícná k ženám v tomto směru také ne. Tak jsem se rozhodla a stala se matkou. A měla tři děti (směje se).
Potom po letech, když se děti osamostatnily, přemýšlela jsem, co s volným časem. A najednou se objevil v mém životě design! Úžasné! A já si řekla, to máš, Heleno, za odměnu, že ses na začátku správně rozhodla. Uvědomila jsem si, že skutečně nikdy není pozdě. Že věci, které chcete, sníte o nich, sice možná přicházejí pozdě, ale ono pozdě není, naopak, přicházejí ve správný čas a naopak, kdyby přišly dřív, bylo by to špatně.

Sama jsem člověk – a z vás mám upřímně velmi podobný pocit – který slovo nejde nemá ve slovníku. Chápu ale, že v té době to asi skutečně nešlo jinak.
Nešlo. Byla jsem sice vystudovaná architektka, která se v oboru chtěla realizovat, ale zároveň jsem si přála děti a rodinu. Dvě naprosto nemyslitelné a neslučitelné věci. Navíc, dnes už také přiznám, že notabene tu architekturu ode mě ani nikdo nechtěl. Neuvěřitelně jsem se tím trápila, byla z toho nešťastná a frustrovaná. Nedalo se o tom ale s nikým ani upřímně promluvit. Nevěděla jsem, jak se v tom svém oboru posunout. Cítila jsem se méněcenná. V té době bych tyto své pocity nikdy nahlas nevyslovila, dnes ale vnímám, že můžu. Moji spolužáci, muži, dělali autorizace. Já ale ne, protože s čím, když jsem žádné vlastní realizace ani projekty neměla. Rozhodla jsem se tedy tenkrát, že budu mámou. Bylo to skutečně vědomé rozhodnutí.

Nedá mi to se vás nezeptat – máte tři děti a každé z nich je tvůrce. Julia Chochola je malířka a tatérka, Matyáš Chochola sochař a Žofie Dařbujánová uznávaná zpěvačka. Myslíte si, že byly vaše děti ovlivněné tím, co děláte vy sama?
To úplně nevím, protože oni vždy říkali, že v žádném případě nebudou architekti (směje se). Myslím, že je do jisté míry od našeho povolání odrazoval ten životní styl, který 

vedeme. Kdo nějakého architekta zná, ví, že styl jeho života je velmi specifický, časově, energeticky náročný. Myslím ale, že od toho, aby se realizovali, i když v jiných tvůrčích oborech, je to ale neodradilo. Naštěstí. Vždyc­ky jsme žili obklopeni kulturou, ať už to byla ta architektura, nebo design, hudba, umění, literatura. Nejsme žádní sportovci ani vědci. To je myslím formovalo. A nějaké tvůrčí geny po nás nejspíše i zdědili. Pro nás bylo důležité, a to jsme jim i vštěpovali, aby v životě dělali to, co je bude bavit a co je bude držet nad vodou – ne finančně, ale mentálně. Možná jsme je to učili špatně, ale říkali jsme jim, že peníze nejsou důležité. Důležité je mít práci, která vás naplní a překlene s vámi těžké časy, které v životě zákonitě přijdou.

Jak byste popsala nebo definovala člověka, který je tvůrce?
Já si tvůrce představuji jako člověka, který má svůj bohatý vnitřní svět a zároveň je empatický k okolnímu světu a k lidem, kteří ho obklopují. A vlastně to, o čem přemýšlí, to, co se v něm pne, tak to dokáže nějakým způsobem zhmotňovat. Pro mě osobně je tvůrčí práce nebo spíše tvůrčí proces něčím neviditelným, ale pro společnost nesmírně důležitým.

Foto: Lukáš Hausenblas

Nežijete v Praze, ale v Hradci Králové. Do Prahy dojíždíte. Řekla bych, že si to lehké opravdu neděláte. Co vás baví na životě v Hradci a proč jste nechtěla žít v Praze?
Mám ráda obojí. V Praze žijí naše děti, vnoučata, kamarádi, mám tu vlastní showroom, design. Mám to tu moc ráda, ale stěhovat se sem nechci (směje se). Jako možná málokdo miluji pražský vzduch (směje se). Je plný energie a jiskřivého napětí, to mi pro změnu chybí v Hradci, kde naopak zase nacházím klid a uzemnění. Líbí se mi ta kombinace městského, nebo spíše velkoměstského života s tím maloměstským – v Praze energie a v Hradci klid.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi přístupem k designu v Praze a v Hradci?
No ovšem. A obrovský! Osobně bych řekla, že Praha je design a Hradec je neorané pole na poli designu (směje se). A to mě také přivedlo k myšlence pořádat zde každoročně Hostinu českého designu, letos už popáté.

Uvědomila jsem si, že i skrze design se dá vyjádřit názor nebo nějaké přesvědčení. To se přiznám, že
mě v jeden moment až překvapilo.

Co byl tedy ten první impuls?
Design je to, čím žiju, co mě naplňuje a co mě baví. Neustále sleduji, co se v oboru děje, zajímá mě práce mých kolegů. Baví mě, že se zvládneme navzájem podporovat, propojovat se a spolupracovat. A tak jsem si jednoho dne řekla, že představím v Hradci český design. Zapojím manžela a holky asistentky a připravíme akci, která bude mít za cíl představit český de­sign a ukázat, kolik máme tady v Česku v tom­hle oboru šikovných lidí. Beru to jed­nak jako podporu českého designu, českých designérů, jako osvětu a zároveň do jisté míry jako svou vlastní edukaci v tomto oboru.
Moc mě těší, že jsem mohla připravit i další výstavu o českém designu, a to pro nadační fond Moravská krása, která byla vloni představena v Praze, nyní je v galerii designu Neumannka v Prachaticích a v létě míří do Iowy, kde bude vystavena v Českém a slovenském národním muzeu a příští rok bude v New Yorku a potom ve Washingtonu. Je to výstava V kráse ornamentu, která vedle sebe představuje poklady moravského folklóru, ornamentu, modrotisku, výšivek a zároveň práce současných českých designérů, kteří s tímto tématem rezonují.

Jaký máte názor na aktuální
architektonickou nebo i designovou scénu tuzemských umělců? Je někdo z mladých, kdo vás zaujal?
První člověk, který mě napadl, je Ellis Monsport. Dělá překrásné věci a její přístup k designu mě moc baví. Česká republika má určitě ale celou řadu mladých talentů, kteří mají co nabídnout a ukázat. Věřím v nastupující generaci, a to nejen v designu.

Jak odpočíváte? A dokážete si někdy odpočinout od kreativity?
Odpočívám, když mě donutí tělo. Měla jsem zdravotní problém, který mě přiměl nepracovat. Jednoduché to nebylo, protože tím problémem bylo vyhoření. Musela jsem tedy odpočívat, nestresovat se a samozřejmě nepracovat. Jenom se těšit a dělat, co mě baví. A to jde těžce, když vás baví vaše práce (směje se). Takže jsem se musela naučit sedět, nedělat nic a nestresovat se tím. Prostě jen být.

A zvládla jste to? To nicnedělání?
Dala jsem to. Dva měsíce jsem se učila odpočívat, ale upřímně mezi námi (směje se) – i když vlastně nic nedělám, mám stejně v hlavě takové ty myšlenky. Víte které? Ty, co nejde pustit. Tak zvláštně šimrají. Možná víc než v mysli na duši.