31.01.2025
připravila: Lucie Spoustová

S Davidem Řezníčkem získáte neodbytný pocit, že se něco děje, i když se právě neděje. Nemusíte se bát, že by povídání narazilo na hluché místo. Pokud se k nějakému přiblížíte, on ho automaticky vyplní a rozhovor plyne jako řeka. Navíc inspiruje. Neúmyslně a tak nějak mimochodem. Já například nemohla spustit oči z hodinek, které měl na zápěstí. Co myslíte, už je tam mám také. Jeho profesní život poutá tím, jak je neplánovaný. Ale víte, co se říká: to důležité přichází v životě nečekaně.

V oboru pracujete bezmála třicet let, ostatně Konsepti jste založili v roce 1995. Jak jste se dostal právě k nábytku?
Velkou náhodou. Nejsem žádný architekt, ale vystudovaný ekonom, stejně jako moje žena, jsem ale ze stavařské rodiny. Nevyzpytatelným řízením osudu jsem ve svých šestadvaceti vyhrál výběrové řízení a zakládal jsem tady pobočku Ahrend, největšího výrobce kancelářského nábytku v Beneluxu. To byl rok 1992 a můj první kontakt s oborem. Tehdy mi bylo dopřáno něco, co tady nikdo jen tak nemohl dostat. Mohl jsem se učit od Holanďanů, kteří dělali projekty v západní Evropě, Hongkongu, pracovali s nejlepšími architekty… a já jsem je hltal, všechno nasával jako houba. Oni vysvětlovali, já je poslouchal a čím dál více jsem tomu propadal.

Co vás přivedlo ke špičkovému světovému designu? Po revoluci bylo povědomí o něčem takovém mizivé…
Tehdy tady nikdo nevěděl, co je Vitra. Rolf Fehlbaum, majitel a tehdejší šéf Vitry, přijel do Prahy za Milenou Lamarovou a Helenou Köenigsmarkovou do UPM, protože připravoval ve Vitra Design Muzeu výstavu o českém kubismu. Někdo nás propojil a on se mi nabídl, zda nechci prodávat jejich židle. Zvažovali jsme tehdy více možností, ale nakonec jsme se se ženou rozhodli založit firmu, která se opře kromě jiných o produkty Vitra. Tehdy opravdu nikdo moc netušil, o čem je řeč. A upřímně, já taky ne. Ale přišla příležitost a já byl na správném místě, a tak začalo Konsepti výhradně zastupovat Vitru. Pro mě to byla další klíčová škola. Jezdit tam, mluvit s nimi, potkávat je, sledovat, jak přemýšlejí, jak se rozhodují, to byla naprosto výjimečná zkušenost. Rolf Fehlbaum je osoba, která zásadně ovlivnila můj profesionální život.

Je nějaký rozdíl mezi zákazníky, kteří k vám chodili v začátcích, a těmi, co u vás nakupují nyní?
Ne, není. Alespoň z našeho pohledu. Přicházejí stále ti nároční a otevření. Konsepti je firma, která není vyhraněná jen na kanceláře nebo rezidence, máme to půl na půl. Asi je to uni­kátní, ale taky strašně vyčerpávající pro tým. Nabaluje se příliš mnoho firem a produktů, a když je toho moc, hrozí, že v tom v určitém momentu začnete plavat. Ovšem lidi, které tady máme, zvládají neuvěřitelné věci. Naší hlavní metodou práce byla navíc vždy práce s architektem, až následně s klientem. Věděli jsme, že když máme umístit sedačku za stovky tisíc, je to právě architekt, kdo dokáže klientovi její oprávněnost v interiéru vysvětlit.

Foto: Lukáš Hausenblas

Jak jste vybírali portfolio značek, které nabízíte?
Nešlo vybírat pouze firmy, které se nám líbí. Parametrů bylo více. Coby laici, nearchitekti, jsme hledali firmy, které jsou autentické a mají nějaký dosah. Ty, s kterými pracují významní designéři a architekti po celém světě. Zároveň jsme potřebovali firmy, který zaručují kvalitu, dodávají včas, nenechají vás v průšvihu. Ještě před 15 lety jsme měli z deseti značek, které ve světě něco opravdu znamenaly, třeba sedm. Dnes už to tak není. Portfolio už x let nejenže nerozšiřujeme, naopak máme tendenci zužovat.

Už se nerozhlížíte po novinkách?
Mám rád věci přiměřeně pod kontrolou, v systému a struktuře. Ale architekti i klienti neustále s něčím chodí, ukazují na mobilu, co viděli v nějakém hotelu nebo v časopise, a uprosí nás, abychom jim to zajistili. Potom máte najednou kilometry šanonů a přestáváte to mít pod kontrolou. V Miláně chodím se zavřenýma očima. Řekli jsme si, že se vrátíme ke kořenům a budeme se koncentrovat na pro nás klíčové značky.

Stál jste u samotného zrodu Designbloku, ale krátce na to jste se ho vzdal. Proč jste to udělal? Není vám to teď líto?
Moje žena by vám řekla, že jsem notorický rozjížděč, ale špatný provozní. To je můj problém nastavení. Prokletí. Tohle byl ten případ, když jsem rozpohyboval více věcí, než bylo nutné. Založil jsem časopis Blok, s Petrem Strejčkem jsme rozjeli produkční firmu Tunnel a představovali český design v Miláně, v New Yorku a v Londýně. A právě tam na Design Festivalu jsme v r. 1998 navštívili v bývalém pivovaru Trumen Brewery výstavu designérů a škol Designers Block. Hned jsem si řekl, že něco takového musíme taky uspořádat v Praze. Dva roky jsme to dělali sami, ale bylo očividné, že má-li akce začít opravdu fungovat, musí se uchopit jinak. Tak jsem to za 1 Kč prodal.

Setkáváte se s řadou renomovaných designérů. Co mají tyto různé osobnosti společného?
Nechci dělat chytrého, ale i s nimi je to jako v každé jiné profesi. My jsme chtěli potkávat ty, kteří nás něčím přitahovali. Všichni světoví designéři, které jsme k nám během let pozvali, jsou osobnosti, které spojuje neustálá touha něco hledat a na něco přicházet. I přesto, že to hledání může být náročné a dlouhé. Mají to v sobě. Nejsou ochotni parafrázovat. Další věc, již mají společnou, je schopnost být lidsky normální. Přestože něco zásadního dokázali a často opakovaně, potěší je, když jim něco pochválíte a mají z toho upřímnou radost. Zůstávají fajn lidmi a vyjadřují nám respekt, že jejich věci prodáváme.

Poznáte na první dobrou, jestli má nějaký předmět uměleckou hodnotu nebo potenciál do budoucna?
Spíš ne.

Ani za ty roky, co v tom děláte? Cit pro estetiku očividně máte.
Všichni máme ty karty nějak rozdány, máme nějaké vlohy a schopnosti. To je to, co nás odlišuje. Možná jsem měl kliku, že schopností vnímání a citu pro estetično mám trošku více než průměrný člověk. Ale tím to končí. Necítím se jako znalec ani odborník, spíš komunikátor. Jsou lidé, kteří okamžitě, na první pohled rozpoznají kreativitu, originální myšlenku. Neumím reagovat hned. Nicméně za třicet let praxe dokážu odhadnout, jakou má ta která věc šanci na úspěch, jak se bude líbit lidem, jestli si najde své zákazníky. Klíčem je naslouchat. Nejvíce jsem se naučil v kontaktu se zákazníky. Slyšíte, jak to či ono lidi hodnotí, co hledají, řeší, a snažíte se vyjít vstříc. Ale určitě nejsme já ani mí kolegové žádní arbitři vkusu. Každý jsme jiný, často se neshodneme ani ve firmě nebo s mojí ženou Lucií. Věřím ovšem, že i vkus se dá do jisté míry časem naučit a zkultivovat. Design je dialog.

Co podle vás dělá ikonu ikonou? Kdysi jsem zaslechla od Jeremyho Clarksona, který mapoval ikonické vozy, že za každým z nich je zajímavý příběh. Je to takhle i u designových ikon?
To zní fajn, jak to říkáte. Osobně naprosto věřím, že příběh je pro úspěch produktu základ, protože většina lidi miluje příběhy. A já osobně mám příběhy hrozně rád a vždycky se mi lépe prodávalo, když jsem mohl nějaký vyprávět. Je to jedna z věcí, které dodají přidanou hodnotu, ale nemyslím si, že je to podmínka. I když někdy vytušíte již na začátku, že by se to či ono mohlo stát ikonou, potvrdit si to v konečném důsledku můžete až po nějaké době. Pokud je i za čas věc stále dobrá, opravdu nadčasová, když vidíte, že jsou s ní architekti schopni pracovat v různých interiérech a vždy to funguje, pokud je kvalitně vyrobená, aby vydržela roky, pokud obsáhne funkci, užitnou hodnotu i komfort. Když tohle všechno funguje, včetně nedej bože hezkého příběhu, tak máte ikonu.

Zmínil jste svoji ženu. Jste partneři v práci i doma, což musí vytvářet na vztah poměrně značný tlak. Museli jste si stanovit nějaká pravidla, abyste nedospěli k ponorce?
Kdepak, to u nás nebylo možné. Já bych se o to třeba i pokusil, neboť jsem systematická Panna. Ale Lucka je Ryba a ta se nechává více unášet. Takže je to náročné. Nicméně když ten vztah stojí na vzájemném respektu a určitých pevných základech, které jsou dostatečně silné, tak vydrží ledacos.

Nosíte si práci domů?
To bohužel ano. Zajímavější je ale podívat se na naše soužití z hlediska rolí v různých fázích života. Chlap nerodí děti, takže přestože se nám oba první kluci narodili brzy a trochu neplánovaně, já jsem se hned vrhl do byznysu. Byli jsme dost mladí, mně bylo dvacet šest a Lucce téměř stejně a měli jsme doma dvě děti a babičky daleko. Já jsem intenzivně budoval kariéru a moje žena byla na mateřské. Kromě toho, že se starala o domácnost, o mě a dvě děti, měla i vlastní firmu. Dodávala do obchodních domů závěsy do koupelen a takové ty protiskluzové kytičky do vany, po večerech dělala faktury a dodáky a měla roční obrat pět šest milionů. Žádné jmění jsme nepodědili, začínali jsme prakticky z nuly, byli jsme v Praze úplně sami a museli jsme se hodně otáčet. Já jsem měl v jednu chvíli tři zaměstnání. Když se ohlédnu, vidím, jak ona vždy procházela podobnými fázemi jako já, ale s tím šestiletým zpožděním, které nabrala kvůli mateřské. V době, kdy já jsem nejvíc řádil, ona moc nemohla. Teď jsme ve fázi, kdy já dobrzďuji, už si chci občas zajet na skialpy, užívat si na lodi, jít třeba sám na horskou túru. Ona by sice chtěla také, ale ještě tam není. U ní teď všechno vrcholí, všichni zákazníci ji chtějí, jede naplno.

Jak máte zařízený dům? Je plný designových ikon?
Spousta lidí by byla zklamaná. Minimálně zvenčí vypadá, že v něm bydlí bezdomovci, protože jsme dodnes neudělali novou fasádu. Uvnitř jsme to jakžtakž pořešili – podle svého. Je to nádherný dům z roku 1938 a my ho milujeme. Pokud bude ještě síla, uvažujeme o nějaké nadstavbě, plánujeme dodělat pár praktických věcí, který by domu prodloužily životnost. Přemýšlíme, kterého architekta vybrat, a to je peklo, když je všechny dobře známe. Uvnitř je to takové naše. Interiér není ani eklektický, ani moderní či studený. Pozoruji, že jak stárneme, čistota se spíš vytrácí a vstupuje do toho život. Samozřejmě tam najdete některé věci, které znáte z časopisů. Máme tam ale i kousky, které do života přišly nějakým zvláštním způsobem: třeba jídelní stůl od Maartena Van Severena, který pro Vitru navrhnul slavnou židli .03. Pořádali jsme mu někdy v r. 2003 v Praze výstavu a on vyslovil přání, jestli by na vernisáži nemohla zazpívat Věra Bílá. Sehnali jsme ji, přišla i s kapelou, zazpívala a je z toho příběh. A my přišli k masivnímu jídelnímu stolu ze surového hliníku, který nemá nikdo. Je to jeden z mála stolů, které Van Severen vyrobil ve své dílně, a nikdo takový už nikdy nezíská.

Foto: Lukáš Hausenblas

Je nějaký kousek, kterého byste se nevzdal za nic na světě?
Kromě zmíněného stolu proběhl velký boj o křeslo v obýváku. Kdysi jsem si říkal „nedej bože, pořídit si domů Lounge Chair od Eamese, nedej bože!!!“. No, trvalo to, ale je tam. Když je něco dobré, nemá smysl dělat „vofuky“. Je to zkrátka mimořádné křeslo, ve kterém si lebedí každý od mimina po babičku.

Který povahový rys vás nejlépe charakterizuje a jak se vám vyplatil v tom, co děláte?
Co mi v životě nejvíc pomohlo, byla asi schopnost otevřené komunikace. Možná díky tomu, že jsem hodně četl, mi nedělalo problém se vyjádřit. Dokázal jsem formulovat pocity, přání, cíle i sny tak, aby je ostatní dokázali vnímat, a tak jsem velmi často dosáhl svého. Taky bych měl poděkovat mámě, která mě od malička nutila učit se angličtinu, platila mi za totáče drahé privátní hodiny, což tehdy nebylo běžné. Díky tomu jsem dokázal hned v devadesátém čtvrtém napsat řediteli do Vitry svůj legrační business plán o tom, co bych chtěl dokázat, a následně ho i osobně obhajoval. Škubaly mu koutky, ale moc se mu to líbilo a poslal mi náklaďák nábytku, aniž bych musel dopředu zaplatit jedinou korunu. Dnes si nedovedu představit, že by někdo někde řekl: hele, ty se mi líbíš, stačí, když mi za zboží zaplatíš za rok. A mně se to stalo. Šlo to, protože mi ti lidé věřili. To bylo asi nejcennější. Jistě tomu pomohla i ta neopakovatelná doba, ale věřím, že tyhle věci fungují do značné míry i dnes. Určitě to znáte, když potkáte člověka a nějakým kouzlem si získá vaši důvěru… Jen se toho potom nesmí zneužít.

Hodně spolupracujete s architekty. Vidíte nějaký pokrok ve vztahu k této profesi?
Všechno funguje na generační bázi a my s Lucií osobně spolupracujeme s určitou skupinou architektů. Pokud bychom měli mluvit o mladé generaci, nejsem asi ten správný člověk, který by měl věci hodnotit. Na trhu se dějí velké změny. Na první pohled to asi vidět není, ale ta změna je obrovská. Pořád tu jsou elitní architekti, kteří dělají výjimečné projekty, ale mám pocit, že se nůžky otevírají. Bohatí bohatnou a chudší prostě nejsou o moc bohatší. Zároveň ale probíhá něco, co jsem si pojmenoval demokratizace designu. Začala s tím IKEA a posléze i další firmy, které důvtipně parafrázují slavné věci. Bez dovolení si půjčují myšlenky, nepřicházejí s ničím originálním, ale dokážou zpřístupnit lepší design pro širší veřejnost. A tu mladší generaci designérů a architektů zdaleka tolik neoslovují zvučné brandy. Mileniálové mají jiné žebříčky hodnot. Hodně cestují, hltají internet, dbají na udržitelnost a jejich estetika se formuje úplně jiným způsobem. Najednou vedle exkluzivních interiérů vidíte v časopisech řadu těch, kterým pracovně říkám civilní: vyčištěný prostor, zachování všeho původního dobrého, něco z půdy, tři věci z IKEA, dvě z eshopu a jedna z Konsepti, ale níc víc. Je to takové kultivované, intelektuální a citlivé k prostoru. S tím si spojuji zejména mladou generaci architektů. Hledají cesty, jak s méně bohatým rozpočtem vymyslet dobrý autentický interiér. A to je super! Na to se chceme v Konsepti připravit.
Je dobře, že v Čechách existuje nějaká tradice, a ačkoli jsme byli 50 let odstavení, neztratili jsme se světem úplně kontakt. Hodně se zabývám tím, jak bude vypadat náš obor za pět nebo deset let, a nemyslím si, že by to mělo zůstat ještě dlouho takhle. Některé velké značky s tím už hodně bojují, dokonce pár posledních let nerostou, protože Evropa už dávno nefunguje. Zkoušeli posílat do Asie, tam po tom byl velký hlad, ale pak přišel covid a mnohé změnil. Probíhá konsolidace. Bude to ještě vzrušující.

David Řezníček

→ Společnost Konsepti, v jejímž čele David spolu s ženou Lucií stojí, není architektonická firma, nicméně s nejlepšími architektonickými studii spolupracuje. Jejich silnou stránkou je perfektní znalost problematiky interiérového designu, konkrétní informace o produktu z pohledu komfortu, kvality a dalších užitných vlastností a stovky úspěšných realizací, které v průběhu bezmála 30 let uskutečnili. Jsou v intenzivním kontaktu s nejvyspělejšími interiérovými společnostmi na světovém trhu, sledují nejlepší architekty, designéry i realizace a tato strategie jim umožňuje být vždy o krok napřed. Jako nedávno otevřením nového kreativního prostoru pro architektonické vize.