15.06.2020
připravila: Lenka Saulichová

Charismatický designér s kořeny v uměleckém prostředí patří k nejvýraznějším osobnostem, jejichž tvorba se prosadila i v mezinárodním měřítku. Vede ateliér keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze, současně je i uměleckým ředitelem společnosti Lasvit a úspěšně tvoří i sám. Jeho práce jsou zařazeny v mnoha muzejních sbírkách doma i ve světě.

Jste úspěšný designér a máte za sebou už úctyhodný kus umělecké práce. Čemu jste nakloněn v současnosti?

Učím na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru keramiky a porcelánu a jsem kreativním ředitelem společnosti Lasvit. To jsou mé dva hlavní a největší pracovní úvazky. Ve zbývajícím čase dělám i další projekty, věnuji se vlastní volné tvorbě a navrhuji i pro různé firmy. Pracuji na více projektech současně. Neustále mám nějaké nápady, něco si zkouším v ateliéru a pak to aplikuji ve sféře, kde pracuji. Lasvit je neuvěřitelná výzva, dnes je to už mezinárodní fenomén. Spolupracujeme se skvělými designéry a architekty od Zahy Hadid až po Arika Levyho. Setkávám se s neuvěřitelně zajímavými lidmi. Mohu pracovat na společných projektech, korigovat je a dotahovat do zdárného konce. Je docela běžné, že umělečtí ředitelé různých firem jsou zároveň i pedagogy. Do školy tak mohou vnášet nezbytnou energii zvenčí. Je velmi zajímavé pracovat s designérskými osobnostmi i se studenty současně a oboustranně propojovat poznatky. Když v oblasti volné tvorby pracujete ve světě, je třeba zohledňovat místní kulturu a lokální kontext, kam nápad vnášíte. Při své práci musím respektovat mnoho limitů, ale zároveň se vždy snažím, aby můj nápad zůstal v neporušeném stavu.

Co vás každý den nutí vstát z postele a popohání ve vaší činnosti?

Doslova mě k tomu nutí můj dvouletý syn, který mi prstíkem otevírá víčka a strká mi prst i do nosu. To mě fakt nutí vstát z postele. Hnacím motorem je ale práce na zajímavých projektech, které mě z různých důvodů zajímají.

Čím vás vaše práce překvapuje? Objevujete v ní stále nové „aha“ momenty?

Ano. Mám například zadání přijít s nápadem kinetického lustru, třeba i gigantického objektu, který by měl nějak reagovat na lidi nebo by měl mít nějaký další rozměr. Úvahy nad tím, jak ztvárnit podobné předměty, aby byly atraktivní, nikoho neohrožovaly a podobně, a jejich souvislosti, přinášejí nová poznání. V Hongkongu jsem tvořil obří lustr z trubek, z nichž vychází pára. Šlo o parostroj a souvztažnost k industriálnímu prostředí, vlakovému překladišti. Podařilo se vytvořit jeden z prvních „dýchacích lustrů“. V Lasvitu jsme pionýry skleněných kinetických objektů, kdy se sklo ocitá v pohybu, což je výzva.

Jaké sdělení si přejete do světa vyslat prostřednictvím své práce?

Do projektů vkládám své pocity. Odrážejí mé prožitky. Hodnotit je mohu až s odstupem. Jsem taková houba, která nasává podněty, jež pak zpracovává. A stále se posouvám dál. Z produkce mé tvorby lze dedukovat, kdy nebo proč předmět vznikl. Přináší odraz doby. Designéři mají obecně tendence mesiášství. Já bych ale nechtěl nic takového ventilovat. Mám spíš sklon subverzivně napadat zažité struktury a obecné vnímání designu.

Je něco, co se vám nedaří?

Nezdar je součástí mého snažení, protože mnoho pokusů se jednoduše nepovede nebo na ně nejsou podmínky. Různé nápady se často nepotkají s realitou z různých důvodů, na to si ale člověk musí zvyknout a nebýt zahořklý, protože prohry jsou také důležitým momentem k ponaučení.

Kterých svých vlastností si můžete považovat, protože nejvýrazněji přispěly k vašemu uměleckému růstu?

Od svého narození se pohybuji v uměleckém prostředí. Už v dětství jsem poslouchal, o čem se dospělí z branže bavili, rodiče mě vodili po ateliérech různých umělců... To mi zůstalo dodnes. S umělci si rozumím, vnímám jejich energii, rád s nimi spolupracuji. Tou vlastností je zřejmě schopnost vstřebávat podněty z okolí. Jsem tak trochu headhunter, který najde zajímavé lidi, přitáhne je do Lasvitu a společně něco tvoříme.

Je práce v Lasvitu prací snů?

Lasvit je velká výzva! Nikdy tu nebyla firma, která by vyrostla z jednoho zaměstnance a rozrostla se na čtyři sta během deseti let. A za tak krátkou dobu přinesla příležitost pracovat s největšími ikonami současného designu a architektury!

Foto: Lukáš Hausenblas

Co vás činí šťastným a probouzí ve vás radost?

Na prvním místě je to rodina s mým synem, který začíná mluvit a je s ním velká zábava. Cítím štěstí skrze reflexi světa dítěte. Fascinuje mě jeho nadšení a čirá radost z běžného poznávání a objevování světa.

Co vás ve vašem uměleckém životě nejvíc potěšilo, dojalo?

Na dojímání jsou nejlepší filmy. Ty mají ambici vyvolávat emoce asi víc než design. Je tam i další rozměr v pohybu či zvuku... Dojetí je fenomén filmu, i když emoce jsou i součástí designu. Nyní sbírám obrazy s výjevem továren a tam mne zajímá moment, kdy se umělec postavil do krajiny a začal malovat fabriku. Zajímá mne nestandardní emoce.

Co považujete za nejúspěšnější produkt své tvorby? Případně co považujete ve svém uměleckém životě za svůj největší úspěch?

Těžko říct! Každý projekt je svým způsobem úspěch a posunuje k dalšímu. Každý přichází v jiné fázi života, na studiích, pak v průběhu života. Myslím, že hodně známá je porcelánová kolekce, která byla součástí mé diplomové práce ještě na škole – vázy jako porcelánové holínky, miska jako republika apod. Úspěch se mi označuje těžko, protože osobně mám raději některé předměty, které komerční úspěch tak velký neměly, například série katastrofických váz obalených v surové hlíně nebo sněhové vázy, které byly zařazeny do sbírek muzea moderního umění v Centre Pompidou v Paříži.

Jak se stavíte k oceněním, která jste už získal. Kterého si nejvíc považujete?

Pár cen jsem získal, ale to v podstatě nic neznamená. Největším oceněním pro mne je, když spolupracuji se zajímavými lidmi na zajímavých projektech.

Jak vnímáte současnou roli designu jako takového?

Design se mění v souvislosti historie i vývoje člověka. Původní dokonale opracovaný pazourek měl ambici nástroje, s nímž se bude dobře lovit. S evolucí designu se však hranice neustále posunují. Je zajímavé sledovat design například v poválečné době, kdy se předměty vyráběly především tak, aby byly jednoduché, levné a mohl si je dovolit každý. Design reaguje na etapy vývoje a jeho současné role mohou být různé. Někdy mohou předměty vyvolávat emoce, jindy to mohou být jednoduché funkční věci, jako je spínací špendlík. Sbírky nábytku uměleckoprůmyslových muzeí byly ještě donedávna posety ornamentem. Utilitární design se začal sbírat až v posledních několika dekádách. Na designu mám rád jeho širokou paletu možností, design je krajinou užitkových předmětů i jedinečných uměleckých artefaktů.

Jste pedagogem na vysoké škole i uměleckým ředitelem společnosti Lasvit. Zbývá vám dost prostoru na vlastní volnou tvorbu?

Dost ne, ale nějaký ano. Snažím se, abych ho měl. Právě zde si zkouším nové věci a snažím se posunovat je dál.

Je obtížnější něco vymyslet, nebo nápad uvést do života?

Asi to druhé. Nápadů mám několik šanonů a nestačím je realizovat.

Jako vedoucí ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze ovlivňujete mladou generaci. Co jí chcete předat? Co považujete za nejpodstatnější?

Nejpodstatnější je asi povědomí o tom, že se mohou vlastní tvorbou uživit. A není rozhodující, zda budou designéři, sochaři či návrháři. Mám radost, když vidím, že si absolventi zakládají vlastní ateliéry a tvoří své věci. Za nás to nebylo běžné. Mnoho mých spolužáků začalo pracovat v jiných odvětvích a ke studovanému oboru se už nikdy nevrátili. Ve volné tvorbě, v době po absolutoriu, se každému nepoštěstí mít tolik času, vůle a najít i dost podnětů jako ve škole, kde mohou studenti zkoušet tolik věcí, experimentovat, kazit, nebát se a hledat svoji cestu. Ve škole se nemusejí obávat ani slepé cesty.

Máte hodně talentovaných žáků? Do jaké míry zasahujete do jejich práce?

Myslím, že mám. Do jejich práce zasahuji neustále. Výuka probíhá formou konzultací. Někdy uvidíte deset nápadů, ale až jedenáctý je dobrý. Jindy je skvělý hned ten první. Studují obor v kategorii aplikovaného umění a realizace podléhá mnoha vlivům z podstaty našeho zaměření. Každá realizace má několik parametrů a ty se diskutují.

Foto: Lukáš Hausenblas

Dočetla jsem se, že sběratelství je vaší velkou vášní. Co vás na tom tak uchvátilo?

Uvědomuji si, že se některé předměty přestanou vyrábět, ale po desetiletí fungují v domácnostech dál, až je pak lidé odnesou do antiku či prodají na blešáku. Těm, co je koupí, ale přinášejí užitek dál. Jako designér vidím, že není důvod, proč předmět likvidovat nebo se jím dál nezabývat. Velmi často využívám staré už objevené principy i techniky a aplikuji je ve své tvorbě. Mají šanci přežít. Můj způsob přemýšlení je založený na posouvání už existujících hranic. Domnívám se, že bazary by měly být podporovány v každé městské čtvrti. Jde o fenomén recyklace. Je mi líto předmětů, které skončily v bazaru, a zkoumám, proč to tak je. Ale není to jen z důvodu nalézání inspirace. Schraňuji i mnoho bizarních předmětů. Sbírám design i umění. Vetešnictví pro mě představuje zajímavou krajinu tvarů. Skončila výroba hliníkového nádobí, zmizely věci z bakelitu, plasty se ukázaly jako slepá cesta... Zajímá mě to z profesionálního důvodu. Sklo a hlína jsou mými zásadními materiály, ale pracuji i s dalšími.

Jaký sen byste si chtěl splnit?

Přál bych si na delší dobu někam odcestovat se svojí rodinou. Putovat a někde se i na chvíli zastavit, poznat místo a pak zase vyrazit dál. Tak trochu v cikánském stylu. Aspoň o prázdninách by to snad šlo, než půjde malý do školy.

***

MgA. MAXIM VELČOVSKÝ

(narozen 1976)

Narodil se v Praze do rodiny akademického malíře Josefa Velčovského. V letech 1991 až 1995 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. V letech 1995 až 2002 následovala studia na VŠUP v Praze v Ateliéru keramiky a porcelánu u profesora Václava Šeráka. V roce 2002 spolu s Jakubem Berdychem založil designérské studio Qubus. V následujících letech se věnoval volné tvorbě a vystavoval. Spolupracoval na designu nábytku pro UP závody. Ve svých návrzích pracuje především se sklem a porcelánem. Známé jsou například jeho porcelánové šálky inspirované tvarem PET lahví a kelímků Pure White (2000), vázy ve tvaru holínek Waterproof (2001) a mísa ve tvaru České republiky (2003). V roce 2006 získal na cenách Czech Grand Design pro Qubus Design ocenění za obchod roku. V roce 2007 na stejných cenách následovalo ocenění pro designéra roku a o rok později ho na cenách Czech Grand Design opět odměnili cenou obchod roku. V roce 2009 byla světelná instalace Skleněná města pro Lobmeyr ve Vídni vyhlášena časopisem Wallpaper jako Best commission of the year. V roce 2010 spolupracoval na instalaci českého pavilonu pro Expo 2010 v Šanghaji. Příležitostně se věnuje i grafické a jiné tvorbě. Od roku 2011 působí jako umělecký ředitel firmy Lasvit a vede Ateliér keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze. Vystavoval u nás i ve světě a jeho práce jsou zařazeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Viktoriina a Albertova muzea v Londýně, v Nové pinakotéce v Mnichově, v Muzeu designu a užitého umění Mudac v Lausanne a v Muzeu moderního umění v Centre Pompidou v Paříži. Mám spíš sklon subverzivně napadat zažité struktury a obecné vnímání designu.