11.05.2020
připravila: Veronika Motyčková

Veřejný prostor vnímá jako médium, ve kterém se odehrávají mezilidské vztahy, architektura je pro něho více sociálním nástrojem než uměleckým projevem. Architekturou a urbanismem je celoživotně pohlcen. Architekt Josef Pleskot miluje dialogy s konstruktivním výsledkem.

Jaký význam má urbanismus dnes oproti době, kdy jste v tomto oboru začínal?

Význam urbanismu jako disciplíny, která se zabývá uspořádáním prostoru pro společný život v tom nejširším slova smyslu, je stejně důležitý dnes, jako byl vždy v minulosti, tedy i v době mých studií. Nicméně v dnešní době zažíváme něco nového..., trochu vysněného..., o čem všichni mluví, ale nevím, zda to dokážou dobře dělat a hlavně opravdu žít. Je to nějaké znovuobjevování a oživování pestrých možností pobývání ve veřejném prostoru, jeho obývání možná jiným způsobem, než tomu bylo za doby mých studií i před tím. Společnost si uvědomuje nebezpečí, které asi vyvěrá z individualismu a izolace. Mluvím zásadně o reálném prostoru, nikoliv o virtuálním prostoru, který vzniká pomocí internetu. Vnímám jej také, ale jako architekt mu nerozumím. U nás jde pravděpodobně o ještě větší proměnu než v zemích, jako je například Francie, kde se ve veřejném prostoru vždy žilo rádo a kde současný pocit realizovat není tak obtížné a dramatické. My tady víme, že se něco děje, dokážeme se projektovat třeba do situace v Berlíně, který bývá v tomto smyslu vnímán jako dobrý příklad, ale naše společnost jako celek se k tomu staví dost rozpačitě. Jde nám to těžko, nemáme to pod kůží.

Jako člověk, který urbanismu skutečně rozumí, jistě víte, jak takovou hodnotu v prostoru budovat?

Především jsem součástí té touhy po proměně veřejného prostoru, snažím se být vnímavý a hodně se učím. Silně si ale uvědomuji, že nad výstavbou domů a jejich urbanistickou skladbou bychom měli přemýšlet vždy v širším společenském kontextu. Měli bychom stavět domy tak, aby byly otevřené veřejnému prostoru, předěl mezi domem a veřejným prostorem dělat tak, aby domu poskytoval jistou intimitu, ale také aby dům veřejnému prostoru odevzdával nějakou přidanou hodnotu. To je něco, co u nás není zcela běžné, vyzkoušené a prakticky ani žité. Ale je to téma, které je v dnešním urbanismu naprosto zásadní. Lze si to představit jako rozmývání hranic mezi veřejným a soukromým prostorem, jako téměř nepostřehnutelné přelévání života z jednoho do druhého typu prostoru.

Pominu-li mnohdy přehnaně kritickou společnost, na zakázkách týkajících se veřejných prostor nebývá snadné pracovat, vy jste ale matador s velkou praxí. Například za tunel v Jelením příkopu na Pražském hradě jste byl mnohonásobně oceněn. Máte s těmito zakázkami velkou zkušenost. Poslední roky jste „slyšen“ především v diskuzích o tom, co vybudovat v místech pražské stanice metra Vltavská. Je v této iniciativě nějaký posun?

Doma není nikdo prorokem. Myslím, že u nás doma to platí dvojnásob. V souvislosti s Vltavskou nemám žádnou oficiální pravomoc, nemám žádné pověření, mám jen představu, které stoprocentně věřím. Zatím se však nenašel nikdo, kdo by byl ochotný o ní vážně diskutovat. A tak mám v rukou pouze cosi jako buben, který jsem si do nich vložil sám, a také paličky, kterými do bubnu buším, protože se mi zdá, že jde o tak významný, až precedentní městský prostor, který bychom neměli zkazit. Praha potřebuje postavit velký koncertní sál, potřebuje nějakou stavbu, která by pozvedla zájem veřejnosti o architekturu. Vltavská by pro tuto příležitost byla ideálním prostorem. Zaslouží si více pozornosti. Nicméně zatím se mi nezdá, že by tu závažnost někdo vnímal v takovém rozměru, jak ji vnímám já. Pokud se nepodaří vytěžit z Vltavské její bohatý urbanistický potenciál, v mých očích půjde nejen o systémovou chybu, ale především o urbanistickou prohru.

Přesto boj s byrokracií nevzdáváte?

Vltavská již byla oficiálně přijata jako místo pro umístění filharmonie. Podle mě ale dosud neproběhla dost závažná odborná diskuse o prostorovém uspořádání všech jevů, které místo obsahuje. Na Vltavské vidím možnost v souvislosti s filharmonií vytvořit zcela soudobý veřejný prostor, jehož atributy se neustále snažím definovat. Jak ale říkám, nikdo mě nepozval, pozval jsem se sám. Mne však toto téma natolik zajímá, že nemůžu mlčet.

Mnoho významných architektů vaší generace hodnotí směřování architektury jako úpadkové. Jakým pohledem se díváte do budoucnosti vy?

Pohled na architekturu nelze oddělit od pohledu na celou společnost. Je-li v úpadku naše společnost, pak je jistě v úpadku i její architektura. To je potřeba si pravdivě říct. Obecný pohled na architekturu dnes ale hlavně souvisí s tím, že lidé hodnotí především její formální, tedy estetickou stránku a bohužel velmi často tuto hodnotu nadřazují nad hodnoty mnohem důležitější. Pokud bych v architektuře viděl jen tu formální stránku, tak bych ji asi už dávno nedělal. Jistá degradace jejích forem je postřehnutelná. Nejsem žádný architekt, který se zaměřuje na nápady, natož formální nápady. Mě zajímá, jak vytvořit prostor, který by člověka téměř nevědomky povznášel a posiloval jeho sebevědomí. To je něco, co se nechce smířit s úpadkem společnosti. Pokud shledávám, že tento aspekt funguje, pak shledávám architekturu stále zajímavou a rozhodně ne ve stavu úpadku. Jsem velmi často přítomen různým diskuzím v duchu – a toto se vám líbí? A já vlastně na tento druh otázek nerad odpovídám, protože na ně nemám odpověď.

Foto: Lukáš Hausenblas

Buď se mi to líbí, protože to konvenuje fyzické i duševní podstatě člověka, nebo se mi ta daná věc může líbit jako artefakt. Ale když zjistím, že ten arteficiální výtvor překáží a brání v utváření podstatných mezilidských vztahů, pak k té věci nenacházím vůbec žádný vztah, dokonce si myslím, že mnoho lidí to má obdobně. Ale bohužel jsme naučení dívat se na věci způsobem, zda jsou primárně hezké, a ačkoli překážejí a vyloženě vadí, člověk si je pro jejich „krásu“ ochoten na ně zvyknout. Velmi často tomu tak bývá v interiérech. Nicméně ta slabost pro formální krásu se taky musí brát vážně. Já se ji však snažím upozaďovat. Každopádně ideálem asi bude rovnováha mezi pravým smyslem věci a její formální krásou.

Jak snášíte kritiku?

Snažím se ji vnímat s odstupem, tu kladnou i tu zápornou. Nejvíce se snažím vyhodnocovat si věci sám. Ale jsem jen člověk, který není bez citu, takže když dostávám rány do hlavy za něco, tak jsem z toho samozřejmě nějakou dobu špatný, ale pouze „do usnutí“, jak s oblibou říkávám, rychle zapomínám. Pochopitelně že každý chce být spíše chválen nežli kritizován, ale bývá podezřelé i to, když jste moc chválen. Proto je dobré zapomínat. Nejvíc mě ale štvou lidé, kteří mlčí, a přesto si něco myslí. Nemám rád neupřímnost a tento druh nesdílnosti z očí do očí.

Diskuze, i kontroverzního charakteru, vedete rád?

Ano, ale podle mě se málo otevřeně a čestně diskutuje. To je zásadní problém. Dialog je pro mě důležitý a samozřejmě že musí být i velmi konfrontační, a přesto na konci nerozdělující. Správný dialog nemůže nikdy končit, musí běžet neustále a plynule jak výrobní pás. Pak z něho vypadávají produkty, které mají hodnotu.

Jak si vybíráte lidi do svého týmu?

Většina z nich přišla v rámci určitých příznivých okolností. Velkou váhu jsem vždy dával na doporučení. Rozhodně v ateliéru nemám kolegy, kteří by prošli výběrovým řízením podle nějakých manažerských pravidel.

A stále platí, že jste u každé zakázky, kterou ateliér přijímá?

To platí bezvýhradně. Vím, že je to asi trochu nemoderní a že to může i mé spolupracovníky mírně otravovat, ale zodpovědnost vnímám jako nedělitelnou. V tomto duchu jsem ateliér zakládal a takhle to už zůstane.

Existují nějaká místa ve světě, která vás nikdy neomrzí?

Kdykoli jedu do Paříže, musím vidět Centre Pompidou. U této stavby nejsem fascinován formou, fascinuje mě tím, co řekla městu, veřejnosti a okolnímu veřejnému prostoru už v roce 1975. Je to obří stavba, která zaujímá rozlohu až čtyř bloků. Je to šílená krabice, ale je tak magnetizující. To obdivuju. Z inženýrských staveb mě fascinuje viadukt u Millau v jižní Francii, je to fantastické dílo navržené architektem Normanem Fosterem. Vážně obdivuhodné.

A v Čechách?

Miluju Karolinum od Jaroslava Frágnera a z nových staveb se mi líbí Zlatý anděl od Jeana Nouvela, ale ne pro ten dům jako takový, ale opět pro to, co přinesl svému okolí. Já na pražský Smíchov moc nezavítám, ale kdykoli tam jsem, tak se v okolí toho domu vždy rád promenuju. Přitom u cizinců je mnohem populárnější Tančící dům, ale to jsou právě ty formální důvody... Pro mě okolí Tančícího domu není tak krásně žitelné jako prostor okolo domu od Jeana Nouvela.

Sledujete mladou generaci architektů?

Kde je hranice mladosti u architektů? Ono je to tak, že prý až okolo padesátky se konečně pozná, k čemu ten architekt je. Ale samozřejmě skoro každý den čtu informace o nových stavbách a projektech a myslím, že u nás je hodně šikovných a nadějných architektů, kteří zatím většinou zazáří díky rodinným „domečkům“ a interiérům. Jsem moc rád, že už se je naučili dobře dělat. Já bych to stoprocentně s takovou lehkostí neuměl. Ale je potřeba oddělovat mechanismus, který se dá naučit. Ví se, že například otřískané cihly jsou fajn a beton na podlaze taky funguje a že když se použije kousek surového dřeva a kovu a do toho se švihne nějaká žlutá nebo červená, tak je zaručeně namíchán koktajl, na který jde chuť. Trendy je potřeba bedlivě rozpoznávat.

Asi to není o tom, že by vám to nešlo, ale že by vás to nebavilo? Ale přece na kolika domech a interiérech jste pracoval...

Dělal jsem a stále dělám na interiérech mnoha projektů. Ale mám rád, když interiér tak nějak vyplývá z podstaty té samotné stavby, když je integrální součástí té stavby. Když se málo mění. A vůbec nejraději mám takové interiéry, které vyplývají ze struktury stavby a nepopírají ani její exteriér.

Vás trendy nechávají chladným?

Trendům se nikdo nevyhne, ale snažím se jim nepodléhat. Samozřejmě že životní styl se proměňuje a je potřeba i staré stavby oživovat, ale vždy hledám jiný klíč než jen dobový design. Třeba teď mám období, kdy mě velmi zajímá neumisťovat nábytek ke zdem, úplně opačně oproti trendům. Volný prostor podél zdí je pro mě velkým objevem.

Foto: Lukáš Hausenblas

A může i přesto člověk v prostoru plout?

No samozřejmě, to je podmínkou. Mezi nábytkem se dá proplouvat, rád říkám, pohybovat se s taneční ladností.

S jakými materiály rád pracujete?

Nemám žádné limity ani omezení. Když se hodí dřevo, mám rád dřevo, když se dřevo nehodí, rád ho nemám. Mám rád laky, když se hodí, a nesnáším je, když se nehodí. Konkrétní materiály mám rád ve chvíli, kdy dokážou zprostředkovat zážitek, hlavně z uvědomění si světla, vzniká tak pozitivní dojem. Každý materiál volím tak, aby zprostředkoval světelný zážitek.

A barvy?

Barvám se trochu vyhýbám. Vždy s nimi mám problém, protože se mi zdá, že barva mě oproti materiálu tak nějak šidí, že mi ubírá zážitek z toho zmíněného světla. Barva je vždy dobrá pro umocnění světla.

Bavíme se o trendech, a to mě nutí zeptat se, zdali vás osobně zasahuje velmi aktuální ekologický apel?

Toto téma pro mě osobně není žádným trendem, nikdy mě nenechávalo klidným, přinejmenším posledních čtyřicet let. Už na konci osmdesátých let přece přicházely i k nám formou samizdatů z Římského klubu apelativní zprávy. Celý život myslím na detaily, které mohou budoucnost ovlivnit. Zcela automaticky například při práci přemýšlím, aby se v prostoru nemuselo topit zbytečně moc, aby teplo přicházelo spíše z pocitu než z fyzikálního sálání, a takový jeden stupeň znamená v kontextu globální ekologie mnoho. I takovou moc má architektura – vzbuzovat pocity tepla, ale i chladu.

Ing. arch. JOSEF PLESKOT

V roce 1979 dokončil studium architektury na ČVUT v Praze, kde následně do roku 1982 vyučoval na Katedře teorie a vývoje architektury. V letech 1982 až 1991 byl zaměstnán v Krajském projektovém ústavu, v ateliéru G-16. Od roku 1991 vede vlastní architektonickou kancelář AP Atelier. Roku 1997 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 2014 získal ocenění Architekt roku, byl nesčetněkrát oceněn v Grand Prix Obce architektů, byl finalistou soutěže Cena Miese van der Rohe a za průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě obdržel mezinárodní ocenění Brick Award. Do známé publikaci Česká architektura a její přísnost: Padesát staveb z let 1989–2004 od významného českého teoretika Rostislava Šváchy bylo zařazeno hned pět jeho staveb. Kromě mnoha významných staveb včetně již zmíněného tunelu v Jelením příkopu na Pražském hradě je známá například revitalizace průmyslového areálu Vítkovických železáren v Ostravě, lávka Dagmar Šimkové přes Otavu v rodném Písku či oltář v kostele Nejsvětějšího srdce Páně v Praze. Aktuálně dokončuje velkou řadu projektů. V příštím roce bude dokončeno Zemědělské muzeum v Ostravě, projekt, který nakreslil a skicami předurčil, jak bude vypadat, a na kterém si vyzkoušel, že i když není architektura dotažena autorem do posledního detailu, může mít obrovskou sílu, a projekt rád do svého portfolia řadí. V Turnově pracuje na dostavbě divadla, v Mladé Boleslavi dokončuje pěší a cyklistickou lávku a těší se také zpět do Ostravy, kde bude pracovat taktéž na výstavbě lávky. Architekt Josef Pleskot nemá žádné vysněné stavby. Nevybírá si ani stavby ani místa, přijímá zakázky, které otevírají společnosti nový potenciál. Nejlepší je taková architektura, která se téměř nedá popsat, jaká byla, ale spíše co jsem v ní prožil. A můžu to popsat jenom hezky. To mi připadá jako výborný výsledek nějakého architektonicky ztvárněného prostoru.