10.01.2020
připravila: Lenka Saulichová

Je jedním z nejoriginálnějších světových sklářských výtvarníků, který je současně tvůrcem, ale zároveň ovládá i finesy sklářského řemesla. Jeho bezedná invence, optimismus a vášeň pro tvorbu ve spojení s dokonalým řemeslem dává vzniknout monumentálním skleněným plastikám i sklu užitému, rozměrným plátnům tvořeným kombinovanými technikami či efektním jednotahovým kresbám. Je žijící legendou – umělcem, pedagogem, akademikem i doktorem honoris causa.

O vaše dílo je stálý zájem už bezmála půlstoletí. Čím to, že jste tak úspěšný?

Mohu jen říct, že vcelku nemám problémy své věci realizovat a ohlas je kladný, tak jsem asi na správné cestě. Je to zvláštní, ale hodně věcí se mi daří nějak samo od sebe. Vše nějak spontánně funguje.

Byl jste vždy dítě štěstěny? Jaké byly vaše začátky?

Ano, dá se říct, že jsem měl štěstí. V rodině jsem sice žádné výtvarníky neměl, ale najednou mě to začalo bavit. V osmé třídě jsme jeli na prohlídku skláren do Nového Boru a Kamenického Šenova, kde jsem se dozvěděl, že byla znovu otevřena sklářská průmyslovka v Kamenickém Šenově, kam jsem nastoupil. Kdybych nebyl na exkurzi, tak bych nespíš ani o sklárnách nevěděl. Tam jsem byl především malíř skla, do hutě jsme se moc nedostali.

Vnímáte sklárnu Moser jako osudovou? Jestli se nemýlím, tam jste hned po průmyslovce získal první umístěnku a také stipendium ke studiu na pražské VŠUP v ateliéru profesora Libenského?

Ano, v mnoha ohledech. Nastoupil jsem do kreslírny Mosera. To mi v té době připadalo jako na konci světa, ale bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Tehdy jsem byl víc než výtvarník určitě sportovec a tam jsem se věnoval atletice, ping-pongu a hrál jsem i basket. Vyhlédl si mě trenér Slavie a já se ocitl v první lize. V Moseru jsem se také aspoň cvičně dostal k foukání skla a potkal jsem tam člověka, který mě podnítil ke studiu na VŠUP, kam jsem se dostal až napodruhé, ale od Mosera jsem získal na studia stipendium. Na studiích jsem pracoval pod vedením senzačního profesora Stanislava Libenského v ateliéru skla. V Moseru jsem měl také možnost některé své práce realizovat, například pro klauzury. Krátce před invazí vojsk v šedesátém osmém roce jsem vyjel do Londýna. Přestože jsem o nic neusiloval, byla mi tam nabídnuta stáž na Royal College of Art a stipendium. Nejprve jen na rok, následně mi bylo prodlouženo až do konce studií. Stále jsem se chtěl vracet domů, ale velmi vlivný muž, pan Moon, mě přesvědčil, abych usiloval o diplom, a zajistil mi stipendium. Na rozdíl od české, ryze teoretické výuky jsem tam opravdu začal foukat sklo. Také jsem získal studijní cestu do Murana. Pak následovala roční vojna a návrat do Moseru. Na toto období mám pěkné vzpomínky a dodnes se sklárnou Moser spolupracuji. Později jsem pracoval také pro Crystalex, BAG Vsetín, Egermanna v Novém Boru a další. Hodně jsem se také věnoval tvorbě mís, tzv. odstředivek – technologii odstředivého lití.

Které období ze svého tvůrčího života považujete za nejplodnější?

Já mám to nejlepší a nejplodnější období stále. Snad jen bývaly časy, kdy byla realizace děl jednodušší. Velmi rád vzpomínám také na sklárnu Egermann nebo BAG, kde se nám velmi dařilo a měli jsme výstavy po celém světě. Pak ji ale koupili a následně zrušili Italové. Z hlediska designu a užité tvorby to bylo asi tehdy.

Co pro vás znamená tvořit? Mám dojem, že je to synonymum pro slovo dýchat.

Stále mám nějaké nápady. Právě teď dělám takové kresby reliéfní linkou, kterou dobarvuji – takové jakoby zmatky. Nepotřebuji odpočívat! To je pro mě relax. Také tu mám spoustu kreseb, tzv. jednotažek, mám jich tisíce. Kolikrát si říkám, proč to stále dělám, vždyť toho mám mraky... Možná z toho bude kniha!

Tak to je práce snů, z níž si nemusíte brát dovolenou. Ale práce se sklem, která vás především proslavila, je velmi namáhavá i fyzicky.

Ano, je to tak. Dělal jsem i velké zakázky do Dubaje a Šanghaje, velké plastiky, které zdobí reprezentativní prostory. Jsem také v kontaktu s Preciosou, s níž jsem některé velké plastiky rea­lizoval. Jedna stříbrná stojí i před obecním úřadem v Kamenickém Šenově.

Jak moc vás při práci sklo jako materiál limituje a do jaké míry mohou být i chyby inspirativní?

To je správná připomínka, bez chyb to nejde! Ale ty mohou skutečně inspirovat. Je věcí tvůrce, jak se k nim postaví, jakou má fantazii. Kaž­dá chyba může být neuvěřitelně cenná, pokud ji člověk umí využít. A není to jen při práci se sklem. Sklo je ale nesmírně inspirativní materiál. Když člověk práci se sklem ovládá, tak ho omezuje jen minimálně. Osobně mě limituje třeba jen váhou, kterou unesu, ale jinak je možné si s ním neomezeně hrát. Tu možnost jsem měl na stu­diích v Londýně, kde jsem se s ním dennodenně a zdarma v huti na škole učil pracovat. V šestém patře školy jsme měli tři pece. U nás to není možné! Na škole pec není! Později jsem jezdil po celém světě na sympozia, semináře, přednášel jsem a viděl ty možnosti. V Americe mají vysoké školy vlastní pece, začali s tím a pak tento trend přešel i do Evropy. Naši dnešní absolventi neumějí na sklo pořádně sáhnout a fakt je, že každý to také dělat nemůže. Musí ho to bavit, být pro věc zapálený a mít i kondici... Například ve Skandinávii jsou výborné ženy výtvarnice a designérky, které foukají sklo. Tady ho nefoukají ani kluci, natož holky.

Vím, že navrhujete design předmětů, které také sám vytváříte. Realizujete ale všechny své návrhy sám?

Ateliérové sklo dělám sám, případně mi s něčím pomůže asistent, třeba něco přenést. Ale designové sklo vyrábějí mistři skláři.

Jak vznikají vaše mimořádně rozměrné i čtyřmetrové monumentální plastiky?

Kovové sítě (koše) pro plastiku mi připraví a jednotlivé díly skla foukají v různých dílnách.

Jste neobyčejný tím, že dokážete sám vyfouknout i velmi rozměrné plastiky. Údajně používáte jako jediný sklář techniku zpracování foukaného skla, kterou nikdo jiný nepoužívá, a jste tím výjimečný i v mezinárodním měřítku.

Vlastně záleží na schopnosti toho, co člověk zvládne. Především jde o fyzickou zdatnost, o to, co unese a jak s tím nakládá. Můj styl je takový rukopis „fukopis“. Hodně používám například špiny (za tepla souměrně natočené tenké nitě skla). Já jsem si prostě oblíbil techniku foukaného skla.

Foto: Lukáš Hausenblas

Dá se ve vaší práci po tolika letech zasvěcených sklu objevovat stále ještě něco nového a experimentovat?

Myslím, že ano. Stále je možnost objevovat ně­co nového. Někdy jde jen v nějakém období něco o trochu lépe či hůře. Přichází to v jakýchsi vlnách. Někdy mě práce ohromně baví, daří se mi a dělám vše s velkým zápalem, jindy to zas tak silně nefunguje.

Víte, kde všude se zabydlelo sklo, které vám prošlo rukama? V kterých galeriích světa je k vidění, kde se prodává?

Detailní přehled nemám, ale co vím, prodává se různě ve světě i v Evropě. Je zastoupeno například ve Victoria and Albert Museum v Londýně, v Anglii, v Rakousku, Polsku, v Německu, Švýcarsku, Japonsku i u nás ve více městech a v soukromých sbírkách a galeriích umění i tady v Praze, například u Knuppa, kde mám hlavně obrazy.

Víte například, kdo ze světově známých osobností se doma těší pohledem na vaše skleněné skvosty?

To, bohužel, netuším.

Co je vám ve vaší umělecké činnosti nejbližší?

Nemohu jednomu dát prioritu. Někdy je mi bližší ateliérové sklo, jindy design, někdy mě zase víc zaujme malba, protože se do ní nějak víc zabořím. Může to být ovlivněno i podnětem z venčí.

Kterou svoji uměleckou práci – výtvor – považujete za největší raritu?

Za raritu považuji téměř všechny své výtvory, které dělám, stačí se na ně podívat. Když jsem začal vytvářet lepené, broušené artefakty, byly velkou raritou. Dnes už se objevují víc. Snad mohu říct, že ty monumentální skleněné plastiky jsou dost velkou raritou. Kdyby se mi teď do Dubaje podařilo prosadit deset metrů vysokého samuraje, to by byla určitě rarita.

V jakém poměru se u vás nachází vlastní volné umění a tvorba na zakázku?

Řekl bych, že je to dáno momentální situací. Obojí dělám rád. Mám mnoho nápadů, dokonce tolik, že je nemožné všechny v mém životě realizovat. Hodně také záleží na tom, co má ta která sklárna k dispozici – například barvy, typ skloviny, chlazení, broušení, rytí, technologii, vybavení... V tom je fantastický Moser, který má například beryl, alexandrit... barvy, které tu nemá nikdo jiný.

Předpokládám, že vám se v oblasti ateliérového skla daří navzdory tomu, že období boomu a zájmu širšího publika má už za sebou. Myslíte, že tato módní vlna definitivně odezněla? Sleduji, že v oblasti svítidel a nápojového skla se českým sklárnám daří – možná i díky širšímu zapojení designérů...

Vidím to tak, že hodně záleží na majitelích, podnikatelích a lidech, kteří mají k dispozici výrobní prostředky. Jestliže je mají, mohou angažovat výtvarníky. Bez fabriky, technologie a materiálu výtvarníci sami o sobě mnoho nezmohou. Vytvořit například Moser, Egermann a takové značky, nejde ze dne na den. To trvá generace. Velmi záleží na vedení skláren a na schopnosti výtvarníků udržet si s nimi dobré kontakty. Designéři úspěchu skla jistě napomáhají. Když se podaří atraktivní design, který se stane oblíbeným, vyrábí se i několik desítek let. Mám dojem, že vytváření kontaktů, sebeprezentace a psychologie exportu, aby se výtvarník uměl dobře „prodat“ a navázat na galeristy atp., se na školách moc neučí. Atelié­rové unikátní předměty se už neprodávají jinak než prostřednictvím galerií do sbírek sběratelů.

Jsme ještě stále tou sklářskou velmocí, kterou jsme bývali?

Jsme, myslím si, že ano.

Na čem právě pracujete a co připravujete?

Nyní jsem byl vybrán pro výstavu významných sklářských výtvarníků z celého světa v Sofii, tak jsem se tomu věnoval. Také pracuji na nové kolekci s využitím koulí pro Mosera a velmi rád bych vytvořil tu desetimetrovou plastiku samuraje pro světovou výstavu Expo 2020 v Dubaji. Ale nechci předbíhat.

M.A. RCA, ak. mal.

Jiří Šuhájek, dr. h. c.

(narozen 1943)

Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou, ateliér malby v Kamenickém Šenově, VŠUP v Praze (ateliér skla u prof. Libenského) a Royal College of Art v Londýně. Absolvoval stáže ve sklárnách Venini, Murano, v Benátkách, také v Rietveld akademii v Amsterodamu a College of Applied Arts v Edinburghu. Pracoval jako designér sklárny Moser, designér Ústavu oděvní a bytové kultury a také jako umělecký ředitel sklárny B. A. G., Barovier & Toso ve Vsetíně. Jako pedagog působil na Střední umělecko-průmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Jako hostující lektor se účastnil mnoha sympozií po celém světě od Japonska přes Evropu až po USA. Podobně je to i s jeho výstavami. Jeho volné tvorbě dominují originální foukané skleněné figury. Je rovněž nápaditým sklářským designérem se smyslem pro funkci, harmonii a eleganci.

Obdržel sedm významných cen včetně České národní ceny za design. V roce 2008 byl jmenován čestným členem ruské Akademie umění v Moskvě a v roce 2010 mu byl udělen titul doctor honoris causa ukrajinské Národní akademie umění ve Lvově. Jeho díla jsou zastoupena v řadě světových muzeí, galerií i v soukromých sbírkách. Osobitou součástí Šuhájkovy volné tvorby jsou také malby a kresby – rozměrná plátna tvořená kombinovanými technikami a svižné, často vtipné jednotahové kresby.