25.11.2022
připravila: Nikol Pavlíčková
Salone del Mobile, největší svátek designu, se letos opět vrátil na místo činu. Stejně jako naše redakce. Po dvouleté pauze, kdy nás celosvětová pandemie nemilosrdně připravila o možnost cestovat, realizovat se, rozvíjet se – jsme zpět. Stanuly jsme tváří v tvář návratu designérské mekky s proslulým názvem i historií a měly možnost srovnávat nesrovnatelné. Ať už totiž chceme, nebo ne, předchozích víc než čtyřiadvacet měsíců, kdy jsme se střídavě izolovali a separovali, změnilo úplně vše. Nás i samotné vnímání designu.
Benvenuti!
Jubilejní šedesátý ročník tradičního veletrhu přilákal v netradičním červnovém termínu do Milána návrháře, umělce, architekty a všemožné nadšence do designu z celého světa. I z těch nejvzdálenějších koutů jsme se sem sjeli jen proto, abychom se potkali na Fiera Milano Rho a společně oslavili vše, co si pro nás přední hráči i nadějní nováčci připravili. Téma glorifikace letošního roku bylo víc než aktuální – udržitelnost.
Foto: Andrea Mariani, Alessandro Russotti, Diego Ravier a archiv
Poprvé
Udržitelnost jsme na veletrhu spatřovali nejen u vystavovatelů, kteří předvedli upcyklované a re-use produkty vytvořené z materiálů s malým dopadem na životní prostředí, ale také v prostorovosti. Hal, stejně jako návštěvníků, kteří se na můj vkus až příliš snažili vtěsnat do mého osobního prostoru, letos značně ubylo. Alespoň podle barvitých vzpomínek mých kolegyň Edity s Hankou, které se možná ve mně jen snažily umocnit ten silný zážitek symbolického „odpanění“. Jednalo se totiž o můj první styk se Salone del Mobile vůbec. Tato zkušenost potvrdila, co se říká i o prvním sexu: nemusí být perfektní, ale pamatovat si jej budeme už navždy.
Foto: Andrea Mariani, Alessandro Russotti, Diego Ravier a archiv
Dva v jednom
Jasná rozhodnutí o selekci pavilonů, které poctíme návštěvou, byla nutným zlem. Stejně jako mě hnala touha spatřit Duomo a ochutnat místní gelato, Edita s Hankou mě se značným přehledem z let minulých hnaly od pavilonu k pavilonu. Nebyly jsme tu přece na procházce, ale na pracovní cestě. Přidala jsem proto do kroku. Pokud chcete zažít design v přirozeném prostředí a autentické formě, je dobré navštívit kromě výstaviště i vyhlášená místa v centru města. Navíc ve stejné době, kdy na Fieře probíhal Salone del Mobile, se v ulicích Milána odehrál Milan Design Week známý také pod přezdívkou Fuorisalone. Jeho téma znělo: Prostor a čas.
Foto: Andrea Mariani, Alessandro Russotti, Diego Ravier a archiv
Sečteno podtrženo
Prostor a čas definoval i náš pracovní výlet do Milána. Ani jedno z těchto dvou slov mě samo o sobě neděsí tolik, jako když je vidím za sebou. Zvláštní konotace, kterou ve mně vyvolávají, mi bude navždy připomínat, že ani prostor, ani čas nám skutečně dopřán nebyl. Doba digitální ovšem napravila vše, co pokazila nejmenovaná letecká společnost. Zatímco jsme komplikovaně hledaly cestu domů, díky aplikaci iSaloni i sociálním sítím jsme zůstaly se světovým designovým svátkem a jeho atmosférou ve spojení alespoň zprostředkovaně.
Foto: Andrea Mariani, Alessandro Russotti, Diego Ravier a archiv
Jak to vidím
Nikol Pavlíčková
redaktorka
Milán stejně jako veletrh Salone del Mobile byly přesně takové, jaké jsem je očekávala. Intenzivní. Stejně jako celý náš výlet. Co začalo jako komedie s názvem Holky na (press)tripu se brzy proměnilo v grotesku Tři ženy v nesnázích. Stačily ale dva aperoly (pro každou z nás), oprášit mou bohem zapomenou italštinu – Mi scusi, per favore! – nasadit k tomu úsměv od ucha k uchu, a kdybychom ten zrušený zpáteční let nakonec nedokázaly vyřešit samy #womenpower, myslím, že strach mých kolegyň o to, že nebudeme mít kde složit hlavu, byl zcela zbytečný. Ne nadarmo mám na levém zápěstí vytetované Carpe diem! Ve jménu slov, jež jasně velí užívat si každého dne, jsme našly (na okamžik ztracenou) sílu a žily přítomným okamžikem, bez ohledu na to, co nám přinese zítřek. Následující den nás bohužel nečekal přímý let do našeho hlavního města, nýbrž k našim bratrům na Slovensko. Bratislava nás uvítala s otevřenou náručí, stejně jako pan Jordán Fabus ze společnosti Nolte, kterému patří naše vřelé díky za kávu i přepravu. A na pětihodinovou cestu vlakem z Blavy do Prahy jsme už (téměř) zapomněly. Vzpomínáme na všechno to krásné, co jsme viděly, vnímaly a zažily. Nezbývá tak než zamáčknout slzy a rozloučit se. Ciao Milano! Vidíme se za rok!
Foto: Andrea Mariani, Alessandro Russotti, Diego Ravier a archiv
