08.08.2023
připravila: Lenka Saulichová

První velkou pozornost na sebe strhl drátěným sedacím nábytkem vytvořeným podle ikon světového nábytkového designu. Zdařilou diplomovou prací Icons na Uměleckoprůmyslové škole v Praze tak zamířil strmě vzhůru. Než s kamarádem Henrym Wielgusem založili vlastní studio, nejlepší nápady si kreslili v hospodě na ubrousek. Výrazně se prosadil i v mezinárodním měřítku, má vlastní ateliér a dnes už posouvá věhlas české sklárny Moser jako její umělecký ředitel.

 

Jste mladý a úspěšný designér. V minulém roce jste po Petru Larvovi získal post uměleckého ředitele sklárny Moser. Cítil jste se dost zralý na takovou pozici a s jakou vizí jste se jí ujal?

Ano, cítil. Nyní už ano. Nebylo to totiž poprvé, co jsem takovou nabídku dostal. Dříve jsem měl pocit, že na to není ještě ten správný čas. Byl jsem si vědom potenciálu Moseru, a když jsem na tuto pozici kývl, věděl jsem, že i já mám Moseru co nabídnout. Samozřejmě jsem cítil také velkou zodpovědnost, ale ta k takovým výzvám vždy patří.

 

Vnímáte práci pro Moser jako péči o cenné dědictví, či si ho přejete spíš významně omladit a nastartovat jeho moderní budoucnost?

Obojí! Aby Moser přežil a měl zářivou budoucnost, musí se omladit. Určitě bude přibývat lidí, kteří budou chtít Moser současný, ale my o nich zatím třeba tolik nevíme a oni zase nevědí o nás. Jde o budování značky, která se s nimi teprve potká. Rozhodně ale nezahazuji dědictví, naopak, rád bych na něj plynule navázal, a dokonce na něm postavil i nové kolekce. Dědictví je uchováno v řemeslech, a nikoliv ve tvaru. A právě to by nám mohlo dopomoci k té zářivé budoucnosti. První rok v Moseru jsem studoval především jeho historii a domnívám se, že ani mnoho současných zákazníků neví, jaký Moser opravdu byl.

 

Daří se vám navázat na dosavadní um sklářů a posouvat ho dál? Prosazovat jejich dílo jako kvalitní, ale zároveň i svěží?

Snažím se navazovat na všechna řemesla sklářských výtvarníků a zesoučasnit je. Sklárna má za sebou velmi pestrou škálu výrobků vytvořených použitím nejrůznějších technik. Určitě by stálo za to oprášit je a posunout do nového tisíciletí. Vše se odehrává ve skloubení nápadu, dokonalého řemesla a nového kontextu. Naprosto mě očarovaly dovednosti našich rytců, brusičů i malířů a žasl jsem, jak současné mohou být. Nemusí vše zůstat tradiční a historické. Tyto pojmy tu mají své místo, ale kouzlo tkví v tom, že Moser bude také progresivní. A myslím, že se nám to už nyní daří.

 

Nebojíte se ve svém přístupu příliš
velké modernosti?

Ne. Já se toho určitě nebojím a myslím, že se toho nebojí ani v Moseru. Dal jsem si hodně času na to, abych promluvil s lidmi ve fabrice, abych situaci dostatečně navnímal. U představení novinek budeme na stejné lodi. DNA Moseru stále přenáším do budoucnosti. V tom opravdu problém nevidím.

 

Určitě není snadné dosáhnout toho, aby lidé po produktech Moseru toužili, a zvlášť ne dnes, kdy se ekonomika jeví hodně nestabilní. Má aktuální situace velký vliv na odbyt luxusního zboží?

To si nemyslím. Naopak, tíhnutí k luxusu je
stále patrnější. I ve velké krizi luxusní značky vydělávají.

 

Domníváte se, že by lidé mohli ve skle značky Moser spatřovat také vhodnou investiční příležitost? Že si ho nebudou pořizovat jen proto, že milují krásu bezolovnatého křišťálu?

Samozřejmě se zamýšlíme i nad tímto aspektem, ale není jednoduché vytvořit něco, co by bylo investičně zajímavé. Moseru se to ale v posledních letech už podařilo a na mně nyní je tento jev ještě posílit. Jestli je produkt z tohoto hlediska zajímavý se ukáže až při sekundárním prodeji. Tam poznáte, jaký je o produkt reálný zájem.

 

Je v současnosti sklo vaším nejoblíbenějším materiálem?

Nejpoužívanějším určitě! Ale ano, je. Předmět ze skla má zcela jiný proces výroby než věci z jiných materiálů, s nimiž designéři pracují. Kupu písku vlivem teploty upravíte v jakousi medovinu, kterou následně tvarujete. Je to úplně něco jiného. V Moseru se ještě následně zušlechťuje. V procesu práce se sklem můžete od prvopočátku ovlivňovat mnoho faktorů, jak to či ono udělat jinak.

 

Podnítil vaše zaujetí sklem obdiv k tradici v naší zemi hluboce zakořeněného sklářského řemesla, nebo až moment, kdy vám něco rostlo pod rukama, až jste si tvorbu ze skla osobně osahal?

Vzniklo to až později, když jsme byli osloveni, ať něco ze skla navrhneme. Do té doby jsem se se sklem potkal minimálně, jen na škole při stu-diích. Vždycky mě ale zajímalo, byl jsem si vědomý sklářské tradice naší země a zdejších možností. Do jisté míry jde o fenomén, který tu přetrvává. Postupem času mě začalo sklo hodně bavit také jako komodita, která má hodnotu i ve světě. Vlastně vším, svým příběhem, mimořádnou zručností sklářů... je to velmi zajímavý materiál i v rámci globálního vnímání.

 

Vaše jméno zaznamenali obdivovatelé designu už na studiích. Zaujala hned vaše prvotina „ludvíkovské“ křeslo a pak i následující odlehčené drátěné konstrukce ikonických křesel Icons. To byl skvělý start na tzv. první dobrou. Usnadnilo to nějak váš profesní život?

Určitě mi to vlilo hodně energie do žil a dalo pocit, že je možné se designem uživit. Na druhou stranu je ale strmé stoupání nebezpečné v tom, že někdy ustane a může nastat i stejně strmý pád. Také se nám to přihodilo, ale zase se to rozjelo. Náš start byl ale nebývale raketový, v prvních dvou letech jsme vytvořili několik pěkných věcí, které se chytly po celém světě. Nebylo to známým jménem, ale díky dobrým věcem, ale také proto, že jsme měli štěstí. Štěstí na lidi. Někdy stačí potkat jediného člověka a může vám to změnit celou kariéru. Mě se to stalo. Vesmír se na mě usmál.

 

Už v roce 2010 jste se stal držitelem Ceny Czech Grand Design v kategorii Objev roku. Pak následovala mnohá další ocenění. Které ale vnímáte jako nejcennější?

Asi se to nedá úplně tak říct. Žádné z ocenění nepředstavuje významný milník, který by mi změnil život. Možná jen ten zmiňovaný Objev roku, protože to bylo na samém počátku, a pak později, když jsme vyhráli cenu Elle Decoration ve Francii. Francouzi nám udělili cenu za nejlepší osvětlení. To se tam dlouho nestalo a dostalo nás to do světového finále. Zůstali jsme za jedním známým designérem. Nikdo to nijak zvlášť nepostřehl, ale já vnitřně ano. Fakt jsme něco dokázali. Byla to naše první kolekce světel, která tento rok oslaví deset let své existence. A i po deseti letech je to stále bestseller. Francouzi to zjevně viděli už tehdy.

 

Tvorba kterého produktu zabrala nejvíc času a byla nejnáročnější?

Poslední kolekce pro Lasvit Hidden Light, kterou jsme tvořili tři roky.

 

Co vám přinesla dlouholetá spolupráce s Henrym Wielgusem? Čím vás obohatila?

Především o kamarádství a mnoho zajímavých myšlenek i mimo práci. Za devět let spolupráce jsme toho společně hodně vymysleli. Když se ohlédnu, všechny produkty jsou stále aktuální, chytré, hezké a pořád mi dělají radost. Přestože už společně dál nepracujeme, stále si máme o čem povídat.

Foto: Lukáš Hausenblas

 

Na UMPRUM jste studoval spojený obor architektury a designu. Cítíte se víc architektem, nebo designérem?

Určitě designérem. Design jsem studoval vlastně dost málo, architektury tam bylo rozhodně víc. Studoval jsem u Jiřího Pelcla, který tvrdil, že design si pak rychle osaháme a můžeme ho dělat, ale architekturu by nás měl někdo učit, měl by nás vést. Design se stal i předmětem mé diplomové práce.

 

Co si o sobě myslíte, jaký jste člověk a co se skrývá za vaším úspěchem?

Pracovitý, cílevědomý, pokorný... a myslím si, že to se skrývá i za tím úspěchem. Vždycky jsem hodně pracoval. Už na studiích jsem trávil hodně času ve škole i o víkendech a často až do svítání. Mám trochu sklony k sebedestrukci. Mohl bych pracovat pořád, ale je dobře, že už to tak není. Od té doby, co mám děti, se to změnilo.

 

Jaká je podle vás nejdůležitější
vlastnost designéra?

Asi jeho vnímavost.

 

Co se vám daří tzv. samo a co je dřina?

Někdy se dílo rodí samo, jindy je to dřina. Ale jak říká Werner Aisslinger, nápad se nedá vydřít. Když ale nápad nepřichází, tak se to někdy člověk snaží udělat svou pílí. Ale moc to nefunguje. Nejdůležitější je hlavně nepanikařit. Ono to pak přijde.

 

Čím je pro vás vaše práce, design?

Pro mě osobně musí být výzvou, s tím každý den vstávám a posouvám se dál. V neposlední řadě pak radostí.

 

Jste finalistou letošních cen Czech Grand Design 2023 v kategorii Designér roku s lůžkem Libra. Jak vnímáte své šance?

Vůbec nad tím nepřemýšlím, je mi to úplně jedno. Už jsme s Henrym byli tolikrát nominovaní, ale nikdy jsme nevyhráli. Moje žena si ze mě dělá legraci, že čekám rovnou na síň slávy.

 

Kam chcete zaměřit svoji pozornost v nejbližší budoucnosti?

Mám před sebou ještě opravdu velký kus práce s Moserem, přeji si naplnit vizi, kterou jsem zmínil. Také se příležitostně objevují i další zajímavé projekty pro mé studio. Ale chci si i víc hrát s dětmi a užívat život.

 

Chtěl byste svojí tvorbou vysílat či zanechávat nějaká poselství?

Ano. I s Henrym jsme byli designéři, kteří toho tolik nechrlí. Kolegové jsou činnější, ale osobně jsem názoru, že toho není třeba dělat tolik, a toho bych se rád držel. Je tu už dost věcí a designér by měl hodně přemýšlet, jestli pošle do světa věc další.

 

Vnímáte tedy design víc z pohledu udržitelnosti než jako nástroj k rozvíjení krásy?

Vždy jsem tvrdil, že mohu udělat svět lepším tím, jak k věcem přistupuji – filosofií, estetikou nebo nějakým dopadem.

 

Existuje nějaké přání, které byste si chtěl výhledově splnit, nebo oblast, kam byste chtěl proniknout? Máte svůj designérský sen?

Ten teď žiju! Poslední dobou jsem už měl chuť kreativně vést nějakou značku. Je to nová pozice, kde mohu výrazněji ovlivňovat chod věcí. Tvoření mám rád pro samotný proces.

Foto: Lukáš Hausenblas

Jan Plecháč

(narozen 1984)

V roce 2004 dokončil design nábytku na Střední škole uměleckoprůmyslové a následně pak v roce 2011 architekturu a design pod vedením Jiřího Pelcla na pražské UMPRUM, kde ihned zaujal svojí diplomovou prací Icons. Zde studoval i Henry Wielgus, s nímž v témže roce založil úspěšné studio, pod jehož hlavičkou společně navrhovali pro přední světové značky jako Cappellini, Menu, La Chance, Lasvit nebo sběratelské kusy na pomezí designu a umění pro galerie Mint Shop či Rossana Orlandi.

Jan Plecháč byl úspěšný hned od studií, kdy se stal v roce 2010 držitelem Ceny Czech Grand Design v kategorii Objev roku a o rok později uspěl také na přehlídce mladých talentů Salone Satellite v Miláně. Jeho prezentace byla tehdy tak působivá, že k sobě rychle přitáhl mezinárodní pozornost předních galeristů, institucí, výrobců i soukromých sběratelů. V průběhu let získal i mnohá další ocenění. V roce 2019 se osamostatnil a vytvořil vlastní studio v pražských Vršovicích. Středobodem jeho pozornosti je nyní především sklo. V roce 2022 se ujal pozice uměleckého ředitele sklárny Moser.

Foto: Lukáš Hausenblas