13.06.2024
Komerční sdělení

Křehká, elegantní, inteligentní, perfekcionistka. Pokorná autorka monumentálních hi-rise staveb, které vykreslují panorama čínské Šanghaje. Novodobá nomádka, pro niž je cesta domovem. Byla jednou z výrazných osobností letošního Designbloku a v na rouzhovor pro Moderní byt.

Setkáváme se na pražském Designbloku. Máte vůbec čas se na něj podívat jako běžný návštěvník?
Určitě! Mám štěstí, že je Designblok otevřený až do pozdních večerních hodin, takže i když mám program hodně nabitý, čas pro něj si najdu. Konkrétní itinerář nemám, ale rozhodně si nenechám uniknout české sklo. To je pojem v celém světě a mě osobně velmi baví. Samozřejmě si nenechám ujít ani Veletržní palác.

V rámci Designbloku jste představila novou kolekci dveřních klik Nomad, kterou jste navrhla pro českého výrobce M&T. Jaké to pro vás bylo, přesedlat z architektury do produktového designu?
Velmi osvěžující. Byla to zajímavá retrospekce, která mi ukázala, kdo jako architektka jsem, jaké estetické hodnoty vyznávám a s čím mohu jako designérka pracovat. Vznikla tak klika, která je elegantní, subtilní, minimalistická a nadčasová. Myslím, že bude vypadat dobře i za padesát let. Společně s M&T jsme posunuli hranici možného. Sloučili jsme neslučitelné. Extrémní štíhlost a zároveň ohromnou pevnost. I v tom je návrh jedinečný. Přiznám se, že mě to bavilo natolik, že do budoucna plánuji pod značkou Eva Le Peutrec ve spolupráci s českými firmami představovat další produkty, které bych mohla používat ve svých projektech.

Foto: Lukáš Hausenblas

Dokážete žít na kterémkoli kontinentě, odbíháte od architektury, abyste vyzkoušela další disciplíny.
Kde se to ve vás bere?
Myslím, že flexibilita je úplně ta nejdůležitější vlastnost, se kterou můžete v současné době uspět. Velmi se mi líbí citát Stephena Hawkinga, že „inteligence je schopnost přizpůsobit se změně“. Snažím se jím řídit. Tuto schopnost jsem si osvojila při svých cestách a zejména později při svém dlouhodobém pobytu v Číně. Kdo by zde nebyl schopen se přizpůsobit, ten by tu nemohl žít. Přinejmenším by velmi strádal. V době, kdy jsem odešla do Číny, bylo tamní prostředí velmi dynamické. Ne nadarmo se říkalo, že to, co v Evropě trvá deset let, se zde odehraje za jeden rok. Tím, že jsem zde šest let žila a více než deset let pracovala jako externí konzultantka, jsem měla možnost navrhnout budovy, na které by evropský architekt potřeboval minimálně šedesát let své kariéry. Tenkrát mi bylo jasné, že taková situace se už nebude nikdy a nikde opakovat. Byla to jedinečná zkušenost a jsem vděčná, že jsem mela šanci ten stavební boom zažít. Být ve správný čas na správném místě.

Vybavíte si ten pocit, když jste vyhrála soutěž na svůj první mrakodrap?
To mi bylo 26 a výhra mého projektu byla pro mne nesmírně povzbuzující. Pochopila jsem, že vůbec nezáleží na tom, že jsem mladá žena z východní Evropy, z postkomunistické země. Svým návrhem jsem porazila Američany, Finy i Číňany. Jediné, co hrálo opravdu roli, byla dobrá architektura, dobrý design.

Neměla jste tehdy strach z velkých měřítek čínské architektury, která jsou přece jen diametrálně odlišná od měřítka české země, českých vísek a chaloupek?
V té době už jsem měla za sebou dvouletou zkušenost ze Spojených států a rok z Asie, takže to takový šok nebyl. Čínské měřítko je ale samozřejmě ještě větší než americké. Představuje úskalí i pro řadu světových architektů, kteří dělají skvělou architekturu středních měřítek, ale když přijde na takový celek, jako je mrakodrap či velký multifunkční projekt, jejich návrh selhává. Chybí jim zkušenost a know-how, které nezískají jinak než prací na mnoha a mnoha velkých projektech. Proto jsem moc vděčná, že jsem měla možnost dostat se k takovým projektům tak mladá a k potřebnému know-how se postupně propracovat.

Mrakodrap, multifunkční centra, neřku-li město pro milión lidí, které jste také navrhovala – to jsou
kolosy. Jak v projektech tohoto typu zacházíte s něčím tak křehkým, jako je duch či duše?

Je obrovský rozdíl mezi evropskou a čínskou architekturou. V Evropě se navrhuje kontextuálně, tedy v rámci daného prostředí a jeho historie. V Číně se často jedná o nekvalitní okolní zástavbu nebo o projekty vznikající na zelené louce, takže se jako architekt nemáte k čemu vztahovat. Proto se i v takovýchto velkých projektech snažím nezapomínat na lidské měřítko. Přemýšlím, jak se v nich lidé budou pohybovat, jakým způsobem je budou používat a hlavně jak se v nich budou cítit...

Takže klíčem k dobré architektuře je empatie?
Jednoznačně. Člověk samozřejmě musí pracovat s nějakým racionálněkoncepčním základem. Ve své práci se vždy snažím zjednodušit vše složité na jednoduché, redukovat maximum na minimum, abych došla k podstatě a té se mohla držet. Jen tak může vzniknout architektura či design, které jsou autentické. Aby se do nich ale vešel i ten lidský rozměr, musí přistoupit i další dimenze uvažování, kterou představuje intuice, empatie... To se mi osvědčilo ve všech zeměpisných šířkách.

Znamená to, že postavit mrakodrap v Praze je totéž jako postavit mrakodrap v Šanghaji?
Není. Evropa má od Asie naprosto odlišný historický, sociální a kulturní kontext. V Číně klienti často očekávají ikonický design. Něco výjimečného, co se otiskne do paměti a stane se symbolem celého města, celé země. V Evropě je, myslím, třeba postupovat v návrhu více kontextuálně. Tak, aby se stavba nijak „nepovyšovala“ nad své okolí, ale vhodně jej doplnila. Pak je tu ještě třetí možný přístup. A to je vytvořit tři nejvyšší ikonické mrakodrapy a zbylé panorama ztvárnit v kvalitní, ale nikoli výstřední architektuře.

Je možné, aby se tohoto přístupu dočkala i česká města?
Je to cesta, ale bohužel nezáleží na mně... Uvidíme, co přinese budoucnost.

Máte na stole nějaký projekt s adresou Česká republika?

Zatím ne, současné projekty jsou v různých, často velmi exotických destinacích, všechny mimo Evropu. Jedná se zejména o velký urbanistický návrh zahrnující rezidenční čtvrť s bytovými domy, luxusními vilami, nákupním a sportovním centrem, velkým hotelem s bary, restauracemi a wellness, ale nechybí ani kaple. Součástí projektu je ale i návrh venkovního divadla/opery s dechberoucím

Foto: Lukáš Hausenblas

Je něco z asijského vnímání architektury, co by prospělo tomu českému?
V Asii, konkrétně v Japonsku, mi došlo, že lze domy navrhovat úplně jinak, než jak jsme si zvykli v Evropě či v Americe. Dům zde není kompaktní, ale objímá zahradu a stává se její součástí. To mě hodně ovlivnilo a změnilo to i mou tvorbu.

Jste žena, které se podařilo prosadit ve tvrdém světě, který formují zejména muži. Můžeme vůbec uvažovat o ženské architektuře jako fenoménu?
Architektura je výsostná disciplína, která je obtížně slučitelná s mateřstvím, a je v ní tedy obecně velmi málo žen. Pokud se bavíme o světovém měřítku, asi by mi stačily prsty jedné ruky, abych vypočítala architektky, kterým se podařilo propracovat na špičku. Většinou se jedná o ženy, kterým se to povedlo ve chvíli, kdy jim odrostly děti, nebo o ženy bez vlastní rodiny. Já jsem měla to štěstí, že jsem mohla začít velmi intenzivně pracovat hned na začátku kariéry. I tak je to ale obrovská výzva. Člověk musí tuto profesi opravdu milovat, aby to ustál. Zároveň nemyslím, že by gender hrál v této sféře nějakou výraznou roli. Nemám pocit například ze svých návrhů, že by bylo jakkoli patrné, že je navrhovala žena. Můj šéf v Číně vždycky říkal, že navrhuji „more sharp than men“.

Co vás fascinuje na plachtění?
Mám ráda ten pocit, když jsou dobře nastavené plachty a vy svištíte po hladině. Jediné, co vnímáte, jsou zvuky vln a větru. Stáváte se jejich součástí.

Kde nejraději plachtíte?
Nejraději naviguji v teplých vodách, proto bych řekla jižní Pacifik. I když Bretaň nebo Středozemní moře jsou také úžasné. Mají svoje roztomilé přístavy a městečka na pobřeží, které mi v Pacifiku tolik chybí.

A v mysli? V architektuře?
Ano, tam nejsou limity. Mám ráda citát od Alberta Einsteina, který řekl, že rozum vás dostane z bodu A do bodu B. Představivost kamkoli. 

Eva Le Peutrec
(nar. 1980 v Hořicích)
Architektka, urbanistka, designérka, vizionářka, autorka dvou knih, máma dvou dětí, milovnice jachtingu a módy. Vystudovala architekturu na Technické univerzitě v Liberci. Během studií absolvovala dvouletou stáž v americkém San Franciscu, kde pochopila, že dobrodružství a nejvyšší škola architektury ji čeká ve světě. Cílová destinace: Asie. Přes internet si našla práci v Šanghaji. Ve 26 letech navrhla svůj první mrakodrap. Dnes jich má na kontě 25 a některé z nich převyšují 300 metrů. Jako vedoucí architektka později navrhovala multifunkční centra, kancelářské budovy, luxusní hotely, kulturní a sportovní centra, školy, ale i například celou čtvrť čínské metropole nebo zbrusu nové město pro milión obyvatel. Za poklidnějším životem se vypravila do Tichomoří, do Nové Kaledonie. Zde žije se svými dvěma dětmi v nejvyšší budově na ostrově. Vede vlastní architektonický ateliér E-STUDIO, jehož portfolio tvoří urbanistické návrhy, architektura, interiéry, produktový design, ale například i návrh na opravu požárem zničené katedrály Notre-Dame de Paris.